číslo 33/2000
vychází 31. července

Rozhlasová
publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Překvapení v Postojenské jeskyni

Londýnští bojovníci proti globalizaci

Nejopěvovanější jarní měsíc - máj, vtrhl do Londýna letos poněkud zběsileji než obvykle. Před parlamentem ve Westminsteru se najednou v rozrýpané trávě objevil rybníček s hodně blátivou vodou a v téhle kaluži skotačil nahý mládenec obalený bahnem. Kolem se smáli a povykovali v dobré náladě rebelující zahradníci. Tihle britští Bédové trávníčkové ale nepřišli před týdnem na prvního máje do centra Londýna jen křepčit - oni si dokonce přinesli semínka, která do zubožené podupané trávy sázeli, protože přišli navrátit britskou metropoli přírodě a obsadit ten proklatě městsky vyhlížející prostor. V tu chvíli byla demonstrace proti kapitalismu a bohatým tohoto světa ještě recesí. Když jsem první květnový den projížděl Londýnem, zdálo se mi v jeho ulicích nepřirozeně málo aut. Ale brzy jsem pochopil - kdo měl ještě kola v pořádku, rychle z centra města upaloval, aby ho nezasáhly projevy ochránců přírody, zvířat a bojovníků proti globalizaci. Mnozí z nich se chovali - po poklidném začátku protestů, kdy rozdávali Londýňanům dokonce i zeleninové karbanátky coby důkaz péče o jejich zdraví, zkažené neustálým pojídáním masa - spíš jako ta zvířata. Paní v letech visela na lucerně nad parlamentním náměstím právě, když na Big Benu ukazovaly rafičky jednu po poledni, o pár set metrů dál hrdina v kukle bušil stoličkou do výkladní skříně, zatímco jeho parťák bojoval proti globalizaci hodem počítače proti zdi. Počítač pochopitelně nebyl jeho. Jiným vrhem - tentokrát lahví - byla trefena nikoli některá z úspěšných postav současného britského kapitalismu, ale malá holčička, nic netušící o ideálech shromážděných davů. Ty prezentovala jedna z účastnic demonstrace Roga Woodsová v televizním studiu: Jsem matka a babička a znepokojuje mě budoucnost generací, zneklidňuje mě, co udělá s planetou globální kapitalismus - je hodně zničující představa, že k tomu nebudou moci v budoucnu moje děti a vnoučata nic říct, konstatovala demonstrantka paní Woodsová. Taky mívám někdy pocit, jestli toho globálu a všeobjímajícího sjednocování není kolem nás až moc - ale na druhé straně se mi nezdá, že bych tomu zabránil demolicí směnárny nebo skokem na kapotu sousedova auta. Nedivím se, že paní Marion Eentanová brečela, když dav uprostřed Londýna obklopil její a manželův Mercedes za 40 000 liber, demonstranti naskákali na auto a sprejem přitom vylepšovali metalízu vozu. Nedivím se, že vdova po sochaři Ivor Roberts - Jonesovi byla, jak prohlásila novinářům, totálně bez sebe, když viděla dílo svého manžela - sochu Winstona Churchilla po vylepšeních demonstrantů. Tu sochu dobře znají i návštěvníci Prahy, kde stojí její kopie. V první den letošního máje by ji autor asi nepoznal. V ruce zelené balonky a žlutou kytku, na kabátě rudým sprejem vyvedené malůvky, na hlavě ze zelných drnů trávy poskládaný chomáč ve stylu účesu Mohykána nebo snad číra pankáčů. Tak stál nad davy Winston Churchill. A nedivím se ani, že současný premiér říkal cosi o idiotech a že ani reakce na počmárání pomníku padlým ve světových válkách v centru Londýna nebyly právě oslavné: Kdyby nebylo Churchilla a lidí, kteří zahynuli během druhé světové války, tak by tyto děti buďto nebyly naživu nebo by žily ve fašistickém režimu, konstatuje lakonicky postarší muž u pomalovaného památníku v centru Londýna. Asi to nebyli rebelující zahradníci, kdo držel v ruce barevné spreje, kdo prořezával pneumatiky aut, kdo házel cihlu do tváře policisty, ale ti, kteří se za jejich záda schovávali. Z globálního pohledu je vážně na pováženou, kam náš svět spěje, ale při pohledu na čety uklízející tu letošní londýnskou prvomájovou spoušť jsem se jen utvrdil v názoru, že když mi hodí výkladní skříň prasátko do očí, není zrovna nejlepší obranou mrštit do ní dlažební kostku...

PETR VOLDÁN, Londýn