Kdo jednou jezdil v Rusku autem, nemůže na ně zapomenout. Už od sovětských dob jsou kontrolní stanoviště před každým ruským městem a na hranicích každého okresu. Dopředu je většinou ohlašuje dopravní značka. Jednou jsem si jí včas nevšiml a povedlo se mi kolem strážní budky projet plnou rychlostí. Rozezleného "gaišnika" jsem už zahlédl jen ve zpětném zrcátku. Když jsem se k němu vrátil na zpátečku, měl ještě rudé tváře od usilovného hvízdání. Byl téměř bez sebe a jen stále opakoval: "Třikrát, třikrát...!" Tolikrát jsem totiž překročil povolenou rychlost. V té době to ale spravily dvě láhve plzeňského. Postupem času se sice cena za policejní výkupné zvyšovala, ale nikdy nepřesáhla v přepočtu dvě stě korun. Přiznám se, že jsem na to hřešil často, protože předpisově se prostě cesta z Moskvy do Prahy zvládnout nedá. Na hranice s Lotyšskem je to 620 kilometrů neobydlenou pustou krajinou. Ty jsem musel zdolat tak za pět a půl hodiny, abych byl kolem poledne na hranicích. Jednou jsem se zpozdil a čekal jsem na odbavení také pět a půl hodiny. A to do Prahy stále ještě zbývá 1600 km. Dopravní policie však v Rusku nevzbuzuje zásadní respekt. Mnozí policisté totiž nejeden vydařený kousek řidičů sami ocení. Neoficiálně existuje tato tabulka: Alkohol za volantem dvě stě dolarů. Součástí úplatku je i bezplatná informace o všech následných policejních hlídkách. Sražený chodec na přechodu přecházející na zelenou - čtyři sta dolarů. Zavinění dopravní nehody z důvodů nepřiměřeně vysoké rychlosti, alkoholu a dalších přitěžujících okolností dva tisíce dolarů. A to v Bělorusku svého času místo pokuty za rychlou jízdu jako úplatek stačily dvě reklamní tužky Českého rozhlasu. Vzpomínám si také, jak mě v Bělorusku, kde mají pro změnu DAI - Silniční automobilovou inspekci, s úplně novým služebním autem zaskočil mladý dopravní inspektor se samopalem na krku, který nesnesl odpor: "Máte nekompletní vůz, občane!" Blatníky, nárazníky, dveře - vše bylo ale na místě! Ukázalo se, že nemám hasicí přístroj. Řešení měl muž zákona hned po ruce. Docela nedaleko, úplně náhodou, se potřebné vybavení vozu prodávalo: zřejmě tetička pana inspektora. Horší to bylo na Ukrajině, kde tehdy vyžadovala policie i lopatku a písek. Kdosi sepsal protipožádní předpisy a zapomněl uvést, že se týkají náklaďáků. Nejvíce zážitků si ale člověk užije ve městech. Moskva je pověstná tím, že vedle sebe jezdí tolik aut, kolik se jich vejde. Když ale policista chce pokutu za nesprávnou jízdu v pruzích, zavání to schválností na cizince. "Pět set rublů," vyhrkl celý brunátný inspektor GAI a táhlo z něho jako z palírny. "Vodka stojí sedmdesát", opáčím. "Tak mi dej sedmdesát", slevil muž zákona a slastně si mlaskl. Toho, kdo se už seznámil důvěrně na našich ulicích s tzv. botičkou, určitě zaujme fakt, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu je její nasazení v Rusku protiústavní, neboť omezuje právo užívat soukromý majetek. Když už vás však strážce silničního zákona polapí, existuje pravidlo, že se vyplatí raději vystoupit z vozu a bez odmlouvání vsednout do toho policejního, který slouží jako pojízdná služebna. "Gaišnik", vás zcela jistě osloví křestním jménem a položí diskusní otázku: "Tak, co s tebou?" Dobré je zavést řeč na demokracii. Pod tíhou tak pádného argumentu zaplatíte určitě méně. A možná je dobré se také oholit. Jeden "gaišnik", který mě zastavil na Leningradském prospektu, mi to vyčetl: "Pročpak se neholíme, soudruhu Davide?" A hned přirazil nějaký ten "červoněc", jak se hovorově říká desetirublovce. Na jeho obranu je ale třeba přiznat, že měl výjimečně důvod mě pokutovat. Bylo to právě v době, kdy jsem dostal nové služební auto naší výroby. Po dvou dýchavičných žigulících, z nichž ten první se zadýchal tak, že se dokonce vzňal uprostřed města plamenem, jsem si připadal jako řidič formule jedna. Na moskevských křižovatkách jsem však zůstával v poli poražených. Na čele byly pořád ty dýmající žigulíky. Uráželo to nejen mou čest řidiče, ale i vlastence. A tak jsem se jednou nedal. Pochopil jsem, že úspěch mých ruských soupeřů spočívá v tom, že vyrážejí z křižovatky na plný plyn. Omluvil jsem se svému stroji a odpíchl se s ručičkou otáčkoměru v červeném poli. A zvítězil jsem, pravda jen do okamžiku, než mě za rychlou jízdu, na čele pelotonu, zastavil gaišnik, kterému se nelíbil způsob mé jízdy. Když si strkal mé peníze do kapsy, dodal: "Kdybys byl oholený bylo by to levnější." Zkrátka Rusko je zajímavé tím, že vás stále něčím udivuje. Doporučuji ho proto vnímat mezi řádky.