Kolik takových pohádkových postaviček jste v televizi, na cédéčka a kazety vlastně namluvila?
Ani je nemám všechny zmapované; někdy se u televize nebo rádia upřímně podivím - vždyť tohle jsem taky já! Svých pohádkových příležitostí si moc vážím. Skrze ně jsem totiž vešla do povědomí mnoha dětí a kdoví, třeba tam zakotvím až do jejich dospělosti. To je přece krásný, ne? Ne každý herec se může pochlubit, že ho znají už tříleté děti. Díky těm pajdulákům tu po mně něco zůstane. Možná to jediné. Už tady dávno nebudu, ale pohádky budou, a vyrostou na nich další děti. Dodnes mají malí diváci rádi filmy o medvídcích ze seriálu Pojďte, pane, budeme si hrát s hlasy Rudolfa Deyla mladšího a Františka Filipovského. Dávno tu už ani jeden z nich není, a přesto pořád jsou. Takže na pohádkách si ráda ničím hlasivky.

Co vašim pohádkám říkají vnoučci?
Pouštím jim to někdy ve voze a kluci jsou zticha jako pěny. Mám z toho radost.

Připomínáte jméno Rudolfa Deyla mladšího. Ten vás kdysi připravoval k přijímacím zkouškám na DAMU. Byla jste tehdy úspěšná?
Zkoušky jsem dělala třikrát. První rok jsem se připravovala sama a snad jako každý, i já si myslela, že tam na mě čekají, že můj talent nikomu nemůže ujít. Ušel jim, nebo jsem v té době talentovaná nebyla. Nevzali mě. Ale právě při těch prvních zkouškách jsem zjistila, že mnohé uchazeče připravují renomovaní herci. Tak jsem si řekla - tudy na to, a zavolala panu Deylovi.

Proč právě jemu?
Vybrala jsem si ho, protože se mi z českých herců, které jsem znala, nejvíc líbil, zdál se mi velice přirozený. K té přirozenosti jsem asi tíhla odjakživa. Poslechl si mě a souhlasil s tím, že mě bude systematicky připravovat. Dokonce jsem dělala zkoušky "nanečisto" před jeho hereckými kolegy na opravdové divadelní scéně - dnes je to Divadlo ABC. Byli sice spokojeni, ale při přijímačkách mě zas nepřijali. Jenže tentokrát proto, že tatínek byl živnostník; doporučili mi, abych šla nejprve do nějakého zaměstnání a pak se přihlásila znovu.

Tak jste se stala paní učitelkou?
Ano, a to povolání se mi líbilo tak, že už jsem hereckých pokusů chtěla nechat. Jenže mi to nedalo - a napotřetí mi zkoušky vyšly.

Jedna z vašich prvních parádních divadelních rolí byla v Achardově Idiotce.
Idiotka mi utkvěla v paměti. Bylo to moc pěkné představení a hrálo se dlouho, počet repríz možná ve své době znamenal rekord. Před představením mě často lidé zastavovali a říkali, že kvůli mně na to jdou podruhé, potřetí. Co víc potřebuje mladá herečka slyšet?

Už jako čtyřletá holčička jste hrála ve filmu Madla zpívá Evropě. Měly vaše tehdejší zážitky vliv na pozdější přání být herečkou?
Už nevím. Ale to mé dětské filmování byla maminčina záležitost, naplnění jejích snů. Nadšeně hrála ochotnické divadlo, možná si říkala, co když ze mně něco bude.

Trvalo pak dost dlouho, než vás už jako dospělou film objevil...
Nedá se říct, že mě někdo přímo objevil. Začínala jsem ve filmu rolemi "kuk za vázou". Řekla jsem jednu větu, a když naši zrovna v té chvíli mrkli, tak mě na plátně zmeškali.

Velmi brzy se pak o vás vědělo a většinou jste dostávala v divadle, filmu i televizi zajímavé role.
Ano, ale vždycky je to taky otázka štěstí, nejen talentu. A já to štěstí měla - že si na mě režiséři vzpomněli a že jim stálo za to riskovat.

Proč riskovat?
Protože jsem byla poměrně brzy zaškatulkována do komického oboru. Pro režiséry to byl často svým způsobem risk, když mě chtěli do vážných rolí. Hlavně zpočátku. Jsem vděčná každému, kdo mě viděl jinak.

Co je pro vás víc, divadlo, nebo film a televize?
To se nedá srovnávat. Televize a film vám dají popularitu a mnozí lidé se pak na vás kvůli tomu jdou podívat do divadla, i ti, kteří by tam jinak nešli. To je příjemné. Ale všechno má svoje. Styk s živým divákem je jistě nenahraditelný, navíc v divadle můžete během repríz svou roli vylepšovat. Ve filmu je všechno definitivní. Televize naštěstí takovou výhodu do určité míry má - můžete se na sebe podívat a říct, že by to chtělo sjet ještě jednou. To já říkám dost často, jsem k sobě kritická. Snad je tedy svým způsobem nejtěžší film, protože tam nemůžete skoro nic nepravit.

Jedna z vašich nejnovějších filmových rolí je v Rebelech - hrajete předsedkyni maturitní komise.
Je to spíš rolička, ale vzala jsem ji ráda, kvůli kamarádství s Filipem Renčem. Honorář činil jednu jednu korunu a ještě mi omylem dali neplatnou.

Co jste Rebelům říkala?
Moc se mi líbili. Je to křehký, jemňoučký příběh. Člověk se s ním mohl vrátit zpátky, tak trochu si zopakovat svůj život. Pro pamětníky je to příjemný reminiscenční film. Osmašedesátý rok pojednává decentně - žádné velké tragédie, ale zato osudové události, které mnoho lidí definitivně rozdělily. O příštím životě rozhodl tehdy třeba jen jeden okamžik... Ve filmu jsou taky moc pěkné písničky, jsem ráda, že současná mladá generace aspoň pozná, jak hezké melodie se tenkrát psaly.

Nejen režiséři, ale i mnoho diváků vás vnímá především jako komičku. Určitě je to kvůli vaší časté účasti v televizních zábavných pořadech, ale i proto, že máte báječný smysl pro humor. Nedostala jste někdy chuť na vlastní talkshow? Něco jako má Miroslav Donutil?
Donutil je vždy pohotový profesionální vypravěč, zatímco já jsem spíš z rodu Vladimíra Menšíka, který když měl náladu, tak "jel". Mně v téhle oblasti nejvíc vyhovovala spolupráce s Vladimírem Dvořákem. Už proto, že on byl hlava naší dvojice, vymýšlel a psal pro mě věci, o nichž věděl že je budu umět říct.

Stýská se vám po něm?
Strašně. Vždyť jsme spolu dělali třiačtyřicet let! Byli jsme vrstevníci, podobně jsme se dívali na svět i na humor. Chybí mi lidsky i autorsky; měl něco, co se dneska moc nenosí - laskavý humor. Říkal, že chce dělat takový humor, aby tomu blbej rozuměl a chytrého to neurazilo. Nebyl nikdy vulgární a dovedl z normálního života vytáhnout kousíček a zpracovat to do dialogu i do scénky. Měl neuvěřitelné nápady. A přitom se dovedl taky strefovat a být aktuální.

Proč je dnes kvalitních zábavných pořadů tak málo?
Myslím, že za to může nepříliš kvalitní dramaturgie a rychlost, s níž se pořady chrlí. Chybí jasné zadání i trpělivá práce s autory. Tvorba zábavného pořadu je dlouhodobý proces, nejde najednou jen tak něco vyplivnout na papír. Autor by se měl sejít s někým, kdo si to přečte, ukáže na chyby a vrátí k přepracování. Možná taky není dost jiskřivých autorských osobností. Ale abych nebyla nespravedlivá - líbí se mi například humor Karla Šípa.

Je obdivuhodné, že časově i psychicky zvládnete tolik různých aktivit. V čem je to tajemství?
Mám v sobě možná jakýsi motor, který mi dali do vínku rodiče, hlavně maminka. Až do konce to byla obrovsky vitální paní, která se do vysokého věku sama o sebe dokázala postarat. Asi to mám po ní. A navíc, zatím mě život baví.

Před nedávnem o vás v rozhlasovém Kolotoči vyprávěla dcera Simona. Prozradila, že s vámi ráda tráví volný čas, že si rozumíte. Podle toho, jak o vás mluví, jste ji určitě v dětství nezanedbávala. Co si o tom myslíte vy?
Hodně jsem se snažila, ale nemohu poctivě říct, že bych zvládla vždycky všechno. Neprošvihla jsem její výchovu, na tom jsem si dala záležet, nicméně mi ušly některé krásné chvíle jejího dětství. Teď si to vynahrazuji u vnuků, daří se mi s nimi prožít spoustu pěkného.

Tím jistě taky hodně pomáháte Simoně.
Snažím se. Každá máme kalendář a podle něj si na dva týdny dopředu řekneme, co je potřeba, kdy která z nás může převzít péči o děti. Když mám volno, jsem samozřejmě k dispozici ihned. Starost o děti je pro mě odměna, žádná velká role mi nemůže nahradit zážitky s vnuky.

Na co se těšíte?
Na jaro. Konkrétně na květen, kdy budu mít narozeniny. A protože budou hodně kulaté, Nova pro mě chystá galakoncert a Česká televize se mnou natočila podle novely Olgy Scheinpflugové inscenaci Balada z Karlína. Bude se vysílat přímo v den mých narozenin. Těším se i na další, už třetí cédéčko pohádek o Rákosníčkovi, které jsem právě natočila. A taky jsem ráda, že si nemohu stěžovat ani na herecké štěstí, ani na život. Měla jsem vždycky dva sny: buď být herečkou, nebo učitelkou. Oba jsem si splnila. Vlastně jsem šťastný člověk.

AGÁTA PILÁTOVÁ