Nové album dvacetileté hvězdičky české televizní scény. Během tří let od posledního alba se pomalu odpoutala od televizní povrchnosti k skutečnému umění - divadlu, které jí sluší víc než komerční desky včetně té nové. Hlas Vondráčkové je na albu Manon velice pěkný, hyzdí jej však "lunetické" sbory. Hudebníky tvoří zvučná jména (Pavel Skála, František Raba, dokonce Petr Malásek), většinou se však ztrácí v přeslazených klávesách a jemných disko rytmech. Největší problém je však v autorech všech písní: jsou jimi "Manoniny" rodiče, Jiří Vondráček a Hana Sorrosová. Nemám nic proti "rodinným bandům", zde se však tlučou dva světy: jakkoli hezké písně by se hodily spíše Karlu Gottovi, přes všechny aranžérské snahy v nich stále zní 80. léta, takže moderní rytmus ony "gottovky" ničí, opravdu by zněly lépe ještě pomaleji a klidněji. Album Manon je veliký pokrok - Vondráčková by ale neměla přestat s hledáním té pravé cesty.