Ač jsem Rudolf, nikdy bych netušil, že se stanu majitelem rudolfinské sbírky. Její pestrost si nezadá s císařovou, a přitom vznikla zcela náhodně: zásluhou rozhlasu.

Jednou jsem se v pořadu Jak to vidí zmínil o dětských omylech při vnímání slov v písničkách a básničkách. Netušil jsem, že vzápětí nastane průtrž dopisů. Začal jsem tedy zařazovat ukázky těchto svérázných popletenin do vysílání. O vznikající kolekci roztomilých omylů jsem se zmínil už v letošním 5. čísle Týdeníku Rozhlas pod titulkem Co mám na jazyku (českém). A začali se mi ozývat další posluchači - včetně čtenářů tohoto časopisu - a přidávali své osobité vzpomínky.

Dovolte tedy, abych se s vámi rozdělil o čerstvé přírůstky z posledních měsíců. Soudím, že ty dětské omyly jsou rozhodně půvabnější, než bývají omyly dospělých (například justiční). Posluchač pan Josef Wimmer z Benešova nad Černou udivoval své blízké dotazem, jestli sýček může svítit. Tu otázku vyvozoval z písničky, kde se zpívá, že "měsíček svítí", což vnímal jako "mně sýček svítí". Paní doktorka Karla Foldynová ze Studénky vzpomíná na to, že jako školačka omylem v Internacionále zpívala - cituji: "A ví Bůh zahřmí naposled..." Pánbůh sehrává svou roli i v dopise paní Jarmily Vespalcové z Brna. Ta jako dítě předškolního věku navštěvovala s rodiči bohoslužby církve československé. Při zpěvu písně o tom, že Pánbůh nebe dá, se jí ta vazba "nebe dá" spojila do jakéhosi tajemného slovesa. Že Pánbůh NEBEDÁ. A vrtalo jí hlavou, co to znamená "nebedat", případně "bedat".

Ani ve snu bych netušil, že jedna popletenina může mít souvislost přímo prezidentskou. Paní Marie Bieberlová mi napsala, že se narodila v obci Hovorany na masarykovském Hodonínsku a že byla vychována v lásce k památce T. G. M. Byla poučena i o tom, že písnička "Ach, synku, synku..." patřila k jeho oblíbeným. Jenom nechápala, co to znamená, když onen synek z písničky je DOMALÝ. V dopise píše: "Řekla jsem si, že když se ta písnička líbila tatíčku Masarykovi, tak to bude asi v pořádku - a s nadšením jsem zpívala DOMALÝ JSI. Usoudila jsem tehdy, že někdo je malý a někdo zase domalý..."

Úplně stejné slůvko si z té samé písně vypreparoval v dětství i pan docent dr. Evžen Opatrný z Olomouce. Hle, dětská kongenialita!

Paní inženýrka Hana Kozlová z Havířova uvádí, že její synovec si myslel, že existují nějaké HORY SEJOURY. Domníval se, že právě na takto pojmenovaných horách se odehrává písnička, ve které slyšela poněkud nepřesně výraz NA HORÁCH SEJOURÁCH. Ve skutečnosti šlo o písničku, ve které se zpívá, že "na horách sejou hrách". Posluchačka paní Eva Knapová z Valdova mi napsala o tom, že její nejstarší syn zpíval omylem v jedné národní písni, že "rostou tam dvě růže, roste tam štěp / jsou na něm jablíčka / trhá je Jan Žižka"! Od paní Ludmily Pražákové ze Sázavy jsem se dověděl, že její vnučka si zaznamenala text jednoho šansonu, ve kterém se zpívá: "Mám víc než krupiér a stíny Sacré Coer." Vnučka si ovšem zapsala "Mám víc než krůpěje a stíny za krkem."

Posluchačka V. Š. z Holešova, která si nepřeje být blíže jmenována, učila ředu let prvňáčky a vzpomíná na to, že žákyně Šárka velice ráda zpívala a přihlásila se jednou s písničkou: "Pohřebníčku zahradnický, ó růžičko voňavá!" Ke kurióznímu vnímání písňových textu může dojít i u cizinců. Potvrzuje to list od paní Marie Voralová z Keřkova. Vzpomíná na jednoho Němce, který se ptal, co je to KOLOSUČ. A to poté, kdy vyslechl píseň Okolo suče voděnka teče.

Paní Lída Josková z Prahy si vzpomíná na to, že v dětství si myslela, že existuje nějaký STOJÁNEK, který dokáže jíst. Odvodila to z dětské říkanky "Cos to, Janku, cos to sněd..." Tedy ze slov, která lze při kvapnějším vyslovování vnímat také takto: "Co, STOJÁNKU, cos to sněd?"

Pan inženýr Miloslav Kudrna, kandidát věd, zase nevěděl, co je to ŠMA. A to v písničce: "Ptám se tě, má milá, když už budeš má," což v rychlém podání lze vejmout i jako "Ptám se tě, má milá, kdy už bude ŠMA..." Ano, je nesporně vzrušující, ptát se milé, když už bude ŠMA. Jako by ta ŠMA byla něco jako hustá tma.

Zajímavým ohlasem obohatil mou sbírku i výtvarník Jiří Anderle. Pověděl mi, že v dětství si myslel, že v písničce "Už mi koně vyváději, už mi koně sedlají", je i verš "A HORNÍCI troubějí." Ve skutečnosti je v té písni samozřejmě řeč o hornistech - tedy: "A HORNISTI troubějí..." Na základě tohoto hornického přeslechu by tedy hornisté mohli klidně tvrdit: "Jsem hornista, kdo je víc?"

Pozoruhodnou vzpomínkou přispěl do mé kolekce i pan doktor Jiří Hartl, kandidát věd. Ve svém psaní uvádí, že mu tehdy bylo o něco méně než deset, když se vrátil z rodinné návštěvy Rusalky a zeptal se: "Tati, a kde jsou ty Mruráty?" Čekal, že otec vytáhne atlas a nahledá nějakou vesnici kdesi v Čechách.

"Jaký Mruráty?" zeptal se otec netrpělivě. "No, co se v nich odehrává ta opera!" "Prosím tě, kde jsi na to přišel?"

A malý Jiřík Hartl tehdy odpověděl tatínkovi: "Pan Blachut přece jasně zpíval - Nechci se vrátit ze MRURÁT, nemyslím, nemyslím na návrat!"

Z vazby ZEMRU RÁD se tak stalo něco zcela jiného. Ano, dodávám - když existují Arabské emiráty, proč by jinde nemohly být třeba České Mruráty?

Protože nebylo v mých silách poděkovat všem rozhlasovým posluchačům i čtenářům tohoto týdeníku jednotlivě za jejich příspěvky do náhodně vzniklé rudolfinské sbírky, vyslovuji jim vděk aspoň touto cestou. Právě jejich zásluhou se ta moje sbírka stala podobně různorodá jako ta z časů Rudolfa II., kterou A. M. Ripellino charakterizoval následujícím způsobem: "Od českých granátů po cvikry, od korálových trsů po karafy z rohu nosorožce, od úkladných čepelí s rubínovýma očima na rukojeti, od fetišů po kolibří pírko: panebože, kolik je tu podnětů k snění!"