Film Paralelní světy, příběh-nepříběh dvou ještě mladých lidí, půjde možná někomu na nervy. Zejména těm, kteří mají vždy ve všem jasno a usoudí, že i hrdinové snímku jsou dostatečně dospělí na to, aby věděli, co se sebou a s životem. Takovým asi přijde vzájemné citové míjení protagonistů - architekta Kryštofa a překladatelky Terezy - poněkud nadbytečné, ne-li zbytečné. Ale podobně může i s námi v určité chvíli zatočit nejistota, nedostatečnost komunikace, pochybnosti o sobě i o nejbližších, chvilkový neúspěch, či zdravotní indispozice. Ve filmu vlastně o nic velkého nejde, "jen" o bolavé city, křehkost a nevyslovitelnost lidských vztahů a neschopnost "vyříkat si" to důležité. A i když Tereze zdánlivě nic nechybí (někdy má i divák sto chutí trochu s ní zatřást, aby se vzpamatovala, neboť je trestuhodně neschopná akce, raději se lituje a do ztracena vysílá signály o pomoc) - chybí jí právě to, k čemu se nakonec odhodlá. Odvaha k samostatnému rozhodnutí. Vůle k odchodu, i když možná na první pohled zbytečnému, přesto osudovému. Právě tento rozchod bude totiž pro oba hrdiny asi znamenat krok pozitivním směrem...

Režisér Petr Václav natočil film o skličujícím období v partnerském i profesionálním životě dvou partnerů. Okolnímu světu nevěnuje víc pozornosti, než je nutné, a pokud, tak jen pro dokreslení motivů vnitřní tísně hrdinů. (Kryštof musí realizovat nesmyslné nápady investora vily, kterou navrhl, dvojice přátel žije a jedná v konfrontaci s hrdiny daleko "normálněji", přesto však také ztroskotá atd.). Režisér se soustřeďuje na vnitřní život protagonistů; prostřednictvím znepokojivých detailů, které mistrně zvládá kameraman Štěpán Kučera, podává zprávu o jejich trápení i nejistotě, pomocí barevných snů jim dopřává únik před neradostnou realitou i nutností nějak řešit vlastní osud. Pravda, někdy to trvá příliš dlouho a je v tom méně prožitých hloubek (Antonioni kdysi dokázal svá ticha a prázdné prostory mezi hrdiny víc naplnit vnitřním chvěním a napětím); občas je zámlk a akcentované nechopnosti se domluvit příliš (např. poněkud účelově vyzní Terezino mlčení o těhotenství).

Nicméně jsou Paralelní světy filmem citlivým, se snahou o postižení bolavých duší, aniž se tu plýtvá slovy či hlučně dramatickými scénami. Vedle již zmíněné dobré práce kamery, která dokáže kouzlit v snových pasážích i nemilosrdně popsat ztrápenou tvář stejně jako zanedbaný interiér "intelektuálského" bytu, stojí za pochvalu také herecké výkony Karla Rodena a Lenky Vlasákové v hlavních rolích. Souznějí s poetikou filmu nejen s pozoruhodnou disciplinovaností - zejména u Karla Rodena jsme byli dosud zvyklí na daleko expresívnější projev, zatímco zde je ukázněně tlumený - ale i s cennou hřivnou vlastní herecké invence.