číslo 21/2001
vychází 14. května
Rozhlasová publicistika
Jan Fuchs, režisér Českého rozhlasu
Vaše cesta k mikrofonu?
Dlouho jsem nevěděl, co bych měl v životě dělat. Otec, matka i strýc byli operními pěvci a také učitelé zpěvu. Usoudili, že nejsem vybaven následovat jejich životní dráhu, tak to nechali na mně, pouze otec trval na tom, že musím udělat maturitu a pak ať si dělám, co chci. Mně se líbila řemesla: sedlář (kůže pěkně voní), kovář (i zdánlivě nepoddajný kov lze tvarovat), líbilo se mi povolání lékaře (dovedl jsem ošetřit odřeninu), mohl bych být také farářem (s úspěchem jsem ministroval), líbilo se mi i divadlo. Nevím, co by mi býval tatínek řekl po maturitě, protože se mé životní mety nedožil. Z úcty k rodinné tradici jsem šel k divadlu. Spoléhal jsem na to, že je divadlo tak mnohotvárné. Že se tam něčemu naučit musím. Navíc jsem byl v situaci, že jsem si musel vydělat na živobytí. Od divadla k rozhlasu je to jen kousek a ten se stal mým údělem. Je to droga. Drželo mě to i v době, kdy jsem byl vyloučen a mé práce pečlivě smazány. Začínal jsem tak, jak tenkrát bylo zvykem: jako externista. Dva roky, pak mi nabídli místo. Vaculík, který mě dostal na starost, mi vyčítal, že se rozptyluji. Tu režie, tu reportáž, tu autorství, tu moderace a ještě jsem se naučil některé technické práce. A takový jsem pořád. A stejně jsem byl první režisér ve střední Evropě, který natočil stereofonní hru a byl jsem první, který v éteru podal v Šanci pro lásku osamělým lidem pomocnou ruku.
Vaše rozhlasová "nej"?
Všudypřítomnost a univerzalita. Oslovujeme posluchače v bytě, v autě, v base, v nemocnici, kdekoliv a můžeme se věnovat jakémukoliv tématu.
Co vás drží nad vodou?
Zkušenost se symetrií života. Jsem tak trochu Enšpígl. Těší mě úspěch, ale současně se klepu strachy, protože vím, že tím někoho proti sobě popudím. Prožiji-li zklamání, je mi fajn, protože logicky musí následovat něco milého, příjemného.