(premiéra neděle 27. května 2001, repríza 1. června 2001)

Po čtyř stech třiceti devíti letech vlády Přemyslovců, po 127 letém panování Lucemburků, po zanedbatelné epizodě korutanské a také po letech správcování a posléze i kralování poděbradském, jakož i po necelém půlstoletí Jagellonců usedla na pražský stolec několikráte i habsburská pozadí. Bylo to víceméně na jednu sezonu, což platí o Rudolfovi I. i o Albrechtovi; pouze Ladislav Pohrobek nám vydržel čtyři léta. Roku 1526. se potomci rodu z habichtsburského hradu, nacházejícího se v dnešním Švýcarsku, v Království českém usadili. Říkali, že nadlouho. A trvalo to 392 léta.

Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj! Tak právě tímto heslem se řídil císař Maxmilián, rodem Habsburk, zatímco ve svém štítě měl jinou ušlechtilou myšlenku: Přes všechny zkoušky! Nejraději to však zkoušel skrze sňatkovou politiku. Ve Vídeňském Novém Městě uzavřel s králem Vladislavem tajnou dohodu, podle níž si mladičká princezna Anna Jagellonská (slůvko "mladičká" jest vskutku na místě, neboť jí bylo tehdy asi dva a půl roku) vezme v budoucnu za muže císařova vnuka. Budoucímu ženichovi byly v té době tři roky. Ovšem tím to přísně utajené ujednání nekončilo. Potvrzovalo se v něm, že když se Vladislavově manželce (v té době těhotné) narodí syn, dostane za manželku Ferdinandovu sestru Marii. Což je skutečnost, kterou bychom marně hledali v Guinessově knize rekordů, i když tam bezesporu patří: chudáček Ludvíček měl nevěstu, jsa přitom ještě nenarozen, nalézaje se momentálně v mámině děloze. Po téhleté první úmluvě následovaly další (on císař Maxmilián vůbec rád pořád něco sepisoval, mimo jiné několik autobiografických knih. Kdože se v životě do paměti nezapíše, nebude míti ani po smrti paměť žádnou a člověk ten bude se zvonu úderem zapomenut, napsal vlastnoručně a bezpochyby byl o tom přesvědčen) a v těch dalších smlouvách a dohodách byly prvotní úmysly upřesněny a prohloubeny. Roku 1511. bylo mimo jiné usneseno, že v případě Ludvíkovy smrti bude Anna uznána za Vladislavovu dědičku. Maxmiliánovi to myslelo hodně dopředu. Jak mohl tušit, že Ludvík zahyne jako dvacetiletý v bitvě u Moháče? Císař trpělivě, pečlivě a přesně připravoval budoucí životní dráhu všem svým potomkům. 22. července 1515 dosáhl svého. V dómu svatého Štěpána ve Vídni se odehrávala velice podivná slavnost. V neděli na den svaté Máří Magdaleny, psal v dopise pan Zdeněk Lev z Rožmitálu svému šlechtickému kolegovi Petrovi z Rožmberka, císař ráčil u přítomnosti nás některých z několikera království vstaviti korunu na hlavu dcery pána našeho a za královou ji ohlásiti (Aničce Jagellonské bylo tehdy dvanáct let). Ta potom s tou korunou jela do kostela svatého Štěpána ke mši svaté a hned za ní císař i králové; a císař připravil se v majestát císařský, a tu po mši svaté učinili slib císař i královna, dcera pána našeho, k manželství na ten způsob , jestliže by jí žádný jeho vnuk nepojal, že císař má ji konečně sám pojmouti v roce a ve třech měsících, a již má Její Milost zůstati ve Vídni.