Ivu Janžurovou jistě není třeba představovat, patří mezi herecké osobnosti, které se od potřeštěných "žabců" úspěšně přehrály ke starším ženám. Její talent obsáhl nejen komediální role, ale excelovala též v úlohách zvážnělých či dokonce tragických. Jisté je, že zdaleka přesáhla typ tupě chichotavých paniček, s nímž po jistou dobu - zejména v 70. letech - nebezpečně souzněla.

Herečku, která se 19. května dožívá 60 jar, představí Česká televize celkem ve třech filmech: Kočár do Vídně, Čest a sláva, Morgiana. Vesměs ji zachycují z té méně známé, nekomediální stránky. Prvním je okupační drama Kočár do Vídně, jímž se tehdy pětadvacetiletá nedávná absolventka DAMU etablovala mezi uměleckou špičku. Ztvárnění venkovské ženy, které Němci popravili muže a ji samotnou přiměli, aby je provázela na útěku před postupujícími ruskými vojsky, bylo po výrazové stránce naprosto svrchované. Hluboká nenávist i pocit bezmoci, které se v ní neustále sváří, se postupně otupují pochybami, zda chystaná msta na mladičkém vojáčkovi (Jaromír Hanzlík), vyděšeném stejně jako ona, zasáhne skutečně toho pravého. Z Janžurové hrdinky, celé v černém, vyzařuje určité chlapství, vypěstované tvrdou dřinou. Tvrdý, nenávistný pohled, sevřené rty, zpočátku zaryté mlčení, neústupnost a později rezignované vybití nahromaděných emocí - tak je modelována.

Kočár do Vídně, společné dílo scenáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni, patřil za komunistického režimu k dílům nejproklínanějším; byl demagogicky napadán, že ze zvěrstev obviňuje spíše partyzány než nacisty. Jenže tvůrce zajímalo, co se děje s lidmi vystavenými nemírným dějiným tlakům, jejichž obzoru nejsou schopni dohlédnout. Celé vyprávění se odehrává v liduprázdných lesních sceneriích, kudy směřuje koňský povoz, a graficky strohé zpodobnění tohoto prostředí dokresluje dramatickou sevřenost celého filmu.

Francouzský filmový režisér Eric Rohmer vytváří ze svých filmových děl uzavřené cykly - vzpomeňte na Morální povídky či Komedie a přísloví. V roce 1989 započal nový cyklus, příznačně nazvaný Příběhy čtyř ročních období. ČT již v rámci jeho portrétu uvedla Jarní příběh a Zimní příběh, a nyní jej doplňuje Letním příběhem. Je obdivuhodné, s jakou bravurou, citlivostí a především autentičností natočil tento tvůrce, kterému v době realizace bylo šestasedmdesát let (!), příběh o nelehkém období dospívání, prvních láskách, ale i o uvědomování si vlastní zodpovědnosti, který prožívají jemu věkově tak vzdálení lidé. Téměř po dnech zachycuje období třech týdnů prázdnin introvertně laděného mladíka Gasparda, který tráví své volno v bretaňském Dinardu a jeho okolí. Postupně se seznamuje se třemi dívkami, z nichž mu žádná není úplně lhostejná, a tak se brouzdá vztahy na pokraji přátelství a lásky, stejně jako mělkým mořem...

Středa 23. 5. 2001 ČT 1 - 21.25 hodin

Dokument není pouze o Temelínu, je především o tom, jak se na kontroverzi kolem Temelína krystalizovala v České republice občanská společnost. ČEZ a jeho jaderné koncepci se neodvážila vážně oponovat de facto žádná z polistopadových vlád, a ačkoliv je rozvoj občanských iniciativ dodnes hodně závislý na finanční podpoře státu, dokázali se odpůrci Temelína zorganizovat a artikulovat své výhrady. Jak vidí budoucnost Temelína například "Jihočeské matky", rozhodnuté napadat u soudu veškeré nesrovnalosti ohledně projektu a stavby? Dojde vůbec někdy ke kolaudaci Temelína? Petr Pithart tvrdí, že nikoli - ale proč to nevěděl, když byl předsedou vlády? Co občanským sdružením, která proti Temelínu už léta bojují, přináší spojenectví se zahraničními aktivisty? Jaká byla motivace jejich veřejného odporu proti Temelínu, jak se v průběhu let měnila a jak vypadá dneska? Jak se změnil život lidí, kteří se veřejně angažují v občanských iniciativách? A jak se měnil postoj představitelů ČEZu? Kdy pochopili, že arogance nestačí, že musejí s veřejností komunikovat a přinášet argumenty? Jak se měnil postoj vládních úředníků?

Čtvrtek 24. 5. 2001 NOVA - 22.30 hodin

Denny a Barbara Traynerovi žijí se svými dvěma dětmi spokojeným a poklidným životem. Mají se rádi, mají dobré přátele, Dennyho firma prosperuje a právě se chystají nastěhovat do nového domu. Rodinná idyla je však zcela náhle a nečekaně rozbita, když jedné noci vtrhne do domu policie a zatkne Dennyho pro vraždu muže, ke které došlo před sedmadvaceti lety v Oregonu. Denny nejprve přísahá, že nejen nikoho nezabil, ale že dokonce nikdy v Oregonu nebyl. Obžaloba však předloží nezvratné důkazy. Jeho otisky prstů na vražedné zbrani a jeho krev ve voze zavražděného Wayna Kennedyho. U soudu se navíc objeví jako svědek žena, která měla tenkrát, v den vraždy, cestovat s Dennym v autě. Barbara, která nevěří, že by Danny mohl být vrahem, se přes všechny důkazy rozhodne stát při manželovi i v této těžké chvíli.

Americké krimidrama natočil podle skutečných událostí Dick Lowry. Hrají Michelle Lee, Peter Coyote, Joshua Keaton, Donnelly Rhodes, Rex Linn a další.

Pátek 25. 5. 2001 NOVA - 21.45 hodin

Režie Walter Hill. Hrají Bruce Willis, Christopher Walken, Alexandra Powersová, David Patrick Kelly, Ned Eisenber, William Sanderson a další.

Sobota 26. 5. 2001 NOVA - 12.30 hodin

I v úhorovité produkci stalinistického období 50. let vzniklo několik pozoruhodných filmových děl. Patří mezi ně též Měsíc nad řekou. Lyrizovaný Šrámkův divadelní text o mládí roztouženém i odkvétajícím a o stárnutí pojednal Václav Krška bez jediné známky ideologizované příměsi. Nostalgicky laděný příběh si všímá především roztouženosti, která není ani bláhová, ani pošetilá. Oceníme, že měšťanské prostředí kolem roku 1920 nezobrazuje v karikovaném zkreslení. Téma života, rezignovaného a protékajícího neplodně mezi prsty, slučuje jakousi vyrovnanost a smíření s tím, že kdysi nadějní orlové nedokázali vzlétnout. I dosud ještě přitažlivá a žádoucí Slávka, kterou podmanivě ztvárňuje Dana Medřická, si ve svých 27 letech připadá přestárlá - proto s laskavým nadhledem odmítá Vilíkovo poblouzněné milostné okouzlení (Vilíka představuje mladinký Eduard Cupák), které ji snad na chvíli zmámilo... Krška ponechal básnivě stylizované rozmluvy, snažil se i herce vést k výrazově přepjatému, recitativnímu výkonu. Vymyká se z něj jen Zdenka Baldová se svou dojemně starostlivou maminkou - její pojetí vychází z figurkaření, které je z rodu spíše senzitivních než bodrých žen, ze smyslu pro jemně komickou nadsázku, s nezvyklou dobrosrdečností načrtávající maloměstskou mentalitu, jak je třeba patrné v opatrnických stanoviscích "co by tomu řekli sousedé". Oceníme věrohodnost vyprávění, které pracuje s jemnými atributy psychologické drobnokresby.

Citlivě je evokováno prostředí Písku a jeho starobylých uliček, výhledy na řeku obsahují vroucné vyznání lásky k tamějšímu kraji, v hudební složce převažuje variovaná melodie Když jsem já šel tou Putimskou branou. Po vizuální stránce film podmanivě zachycuje byt Hlubinových, starosvětské vybavení, osvětlení petrolejkou, rozbřesk, půvabná zákoutí - tím vším prostupuje nesporná poetičnost. Kameraman Ferdinand Pečenka to dokázal i s nepříliš citlivým barevným materiálem.

JAN JAROŠ

Neděle 27. 5. 2001 ČT 1 - 21.55 hodin