číslo 21/2001 |
|
Televize |
|
ZVEME VÁS DO KINA
Kanibalský intelektuál se vrací ve filmu
Hannibal
Režisér Ridley Scott, právě proslavený Gladiátorem, chce navázat hlavně na podmanivou vizualitu Mlčení jehňátek, staví na tajuplně zešeřelých prostorách, avšak opírá se o nečekaně konvenční a předvídatelné postavy i situace. Příběh, byť jej přichystali renomovaní scenáristé David Mamet a Steven Zaillian, je podivně rozpolcen, postrádá ucelenější dramatické sevření: nejprve se pozornost soustředí na postavu policejní agentky, poté přechází k italskému chamtivému policistovi, kterého oslepí vidina odměny. A teprve pak nastupuje samotný Hannibal, jenž opět začíná úřadovat... Hannibal samozřejmě nemůže - navzdory své děsivosti - fungovat jako ryze záporná postava. Svým způsobem je vykonavatelem spravedlnosti. K agentce chová svérázné, téměř něžné city, v prostoduchých průpovídkách komentuje její duševní problémy - závislost na dávno již nežijícím otci i výčitky, že jej zklamala. Mladá žena dokonce zachrání Hannibala před hrůznou smrtí nachystanou mocnými protivníky, aby jej mohla zatknout, avšak ten raději použije ostrou širočinu, aby se osvobodil - a můžete hádat, čí ruku vlastně utne... Zatímco Hannibal je vlastně mravnou postavou, intrikány, chamtivci a nepoctivci jsou naopak ti, kteří by zákon měli chránit a prosazovat. Tato logika příběh začleňuje mezi ty historky, které vlastně obskurní zločiny glorifikují, vtiskují jim nimbus čehosi unikátního. Bohužel ztvárnění této ideje, opírající se o děs posunutý do mrazivě groteskní bizarnosti, je místy natolik přemrštěné a vyumělkované, až vyprávění v těch nejvypjatějších okamžicích vzbuzuje smích. Inscenační manýrismus a závislost na klišé u režiséra Ridleyova formátu jistě překvapuje. Když byl film představen na berlínském filmovém festivalu, výtky směřovaly k hrůzným výjevům - k sežrání lidí prasaty či hodování na lidském mozku. Jenže vůbec nejde jen o tyto scény - zvetšelý je celý styl vyprávění, celkový přístup. Hannibal zanechává velké zklamání. JAN JAROŠ |