Z bouře, která v posledních týdnech smetla z politické mapy Čtyřkoalici, plyne pro pozorovatele naší politiky důležité poučení. Dost dobře nelze logicky analyzovat politický vývoj, který je dílem politiků nevyzpytatelných, řídících se spíše emocemi než raciem. Připomeňme, že strany Čtyřkoalice svedl dohromady pud politické sebezáchovy poté, co jim strany opoziční smlouvy položily nůž na krk dohodou, že malé strany jsou pouze na obtíž a je třeba je vymýtit. Pocit společného ohrožení pominul, když ODS a ČSSD neprosadily skrytě většinový volební zákon a Čtyřkoalice docílila volebních preferencí ve výši 28 %. V té chvíli si představitelé tohoto uskupení uvědomili, že se v mnohém neshodnou, že si vlastně příliš nevěří a v lecčem si lezou na nervy. Zvýšené sebevědomí lidovců a části unionistů stojí za stylem, jakým byla ze Čtyřkoalice vyprovozena zadlužená ODA. Ani v jednotlivých stranách ovšem nepanuje idyla. Cyril Svoboda má v zádech Jana Kasala a Miroslava Kalouska, Hana Marvanová poraženého Vladimíra Mlynáře. Vnitřní rozepře se pak podepsaly na jistém nedorozumění kolem obsazení míst uprázdněných po vyloučení ODA na kandidátkách Čtyřkoalice. Představitelé občanských iniciativ získali z jednání s Hanou Marvanovou pocit, že Čtyřkoalice má v těžké situaci, kdy ztrácí podporu veřejnosti, zájem o pomoc nezávislých osobností, které by vstoupily do politiky. Mezi politiky Čtyřkoalice ovšem vznikl pocit jiný, že je lidé z občanských iniciativ míní připravit o posty. Než lidé z občanských iniciativ pochopili, že se politici výrazných osobností, které by je zastínily, obávají, a než politici pochopili, že se lidé z občanských iniciativ nikam necpou, vznikla nyní již "dvojbloku" další politická škoda. Hana Marvanová svůj pohled na situaci zveřejnila v dopise členům Unie na internetových stránkách a teď už komentátoři pouze nevěřícně kroutí hlavou. Do toho přicházejí průzkumy, které naznačují, že dvojkoalice nakonec nemusí mít ani těch deset procent potřebných pro vstup do parlamentu. Nejeden volič si totiž řekne: Kdo chce kam, pomozme mu tam.

V Haagu začal proces se Slobodanem Miloševičem. Bývalý prezident naslouchá obžalobě, která líčí hrůzy balkánských válek, jež Miloševič buďto vyvolal, anebo podnítil, v každém případě pak o nich věděl a nezakročil proti nim. Příběhům, při kterých člověku tuhne krev v žilách, naslouchá Miloševič s lehce ironickým, pohrdavým úsměvem, a když se pak dostane ke slovu, nehovoří o předmětu obžaloby, ale zabývá se procesní stránkou soudního řízení. Zpochybňuje legitimitu haagského tribunálu, proces má za lynčovací, politicky zmanipulovaný, žalobkyni za předpojatou a tak dále. Neslyšíme ho ani litovat politiky, která vedla ke zmaru čtvrt milionu lidských životů, ani tu politiku obhajovat ideou "velkého Srbska". Nedovíme se, zda mu je líto těch, kteří trpěli, ani nám neřekne, že by i s vědomím důsledků, které vidí z odstupu času, postupoval podruhé stejně. Pouze si stěžuje, hraje roli oběti. To je jedna tvář procesu s člověkem, který proslul pod přezdívkou "balkánský řezník". Druhou tváří stejného procesu jsou ovšem znepokojivé otázky, jak je možné, že zločinům, které v Haagu popisuje žaloba, svět po mnoho let netečně přihlížel. Na vojenskou agresi, genocidu a etnické čistky pohlížela Evropa jako na vnitřní záležitost bývalé Jugoslávie. Zvolila politiku nevměšování se do záležitostí suverénního státu. Na Miloševiče pohlížela jako na politika, který byl standardně zvolen a ke svému počínání tedy obdržel politický mandát. Miloševič byl partnerem hlav států, připomeňme, že ho po Daytonu americký prezident Bill Clinton dokonce nazval "mírotvorcem". Zlom znamenala až poslední Miloševičova válka, etnické čištění Kosova od většinových etnických Albánců. Přísně vzato dnes v Haagu nesedí na lavici obžalovaných pouze Miloševič, ale jako spoluviníci i my všichni, kteří jsme měli informace o zločinech proti lidskosti a nezasáhli. V Haagu není souzen pouze masový vrah, ale také naše svědomí.