Televizní dramata ze současnosti mívají s žitou realitou všedního dne pramálo společného. Natož s jejím uměleckým obrazem. Skutečnou míru demence schematizovaných fotogenických kýčů "ze života v žitě" si však uvědomíme teprve v okamžiku, kdy obrazovka nabídne titul, který se pokleslému standardu vymkne. Názornou připomínkou opomíjených možností žánru se nedávno stalo třetí pokračování volného cyklu dramat o obětech trestných činů. Pod názvem Svědek jej uvedl druhou únorovou neděli první program České televize.

Odklon od zavedené útěšné dramatické konfekce naznačily už první dva díly autorského cyklu scenáristy Miroslava Sovjáka a režiséra Petra Slavíka. Zejména úvodní Přepadení. Teprve na třetí pokus se však tvůrcům podařilo důsledněji rozejít s tradiční veteší (viz recidiva potřeby atraktivity v podobě krasavice z reklamní agentury ve Znásilnění) a podřídit prokázanou dramatickou zručnost tematické závažnosti příběhu, pozoruhodně vyvažujícímu potřebu jedinečnosti a obecné platnosti reflexe skutečnosti. Soukromá tragedie obyčejného člověka, který v dobré vůli a naivní víře v slušnost, povinnost a právo odstartuje osudový řetěz událostí, aby se na jeho konci sám stal nevinou obětí odsouzenou k živoření na kraji společnosti, má silnou emotivní působivost. Podstatnou roli přitom hraje především použitý princip tvorby realisticky stylizovaného dramatického obrazu prostřednictvím v televizi nevídaně věrohodných jednotlivostí a detailů - od reálných kostýmů Terezy Kučerové, přes věcnou kameru Vladimíra Holomka, až po soustředěný a od manýry oproštěný výkon Jaromíra Hanzlíka(!).

Má-li mít televizní dramatika v budoucnu šanci obhájit právo na vlastní existenci, musí najít a prokázat svou jedinečnost. Věrohodná působivost humanisticky angažovaného sdělení je jednou z možností.