Klasik Jan Neruda prohlásil, že vším, čím byl, tím byl rád. Teď jde ještě o to, jestli taky vším, čím nebyl, nebyl rád. Třeba vynálezcem. Nebo bankéřem. Případně Buffalo Billem. To by mohl svůj původní verš ještě rozšířit o tvrzení: "Vším, čím jsem Bufallo Bill, tím Buffalo Bill jsem rád!"

Taky jsem byl rád vším, čím jsem byl. V tom se plně shoduji se svým velkým fejetonistickým vzorem. Ale někdy lituji toho, čím jsem nebyl. Konkrétně mám na mysli roli textaře písní. A tak mohu jen celoživotně obdivovat velikány, jako je například Jiří Suchý. Je to básník nad básníky, ačkoliv o sobě napsal - cituji - "Mě mezi básníky žádný Vítězslav Nezval".

Jen jednou jedinkrát v životě jsem dostal příležitost k napsání písňového textu. Moje role však byla značně ztížená úkolem, že to měla být hymna.

Jsem přesvědčen o tom, že kdyby Josefu Kajetánu Tylovi někdo řekl, že má napsat budoucí státní hymnu, určitě by propadl trémě. A bůhví, jak by to dopadlo. Třeba by pro ten účel pokládal za vhodnější text z některé ze svých jiných her. Například ze hry Pražský flamendr, případně Chudý kejklíř. A nedejbože ze své hry Bankrotář.

Stejně svízelně by na tom byl i Ladislav Škroup. Ten při zhudebňování Fidlovačky neměl ani tušení, že nějakou hymnu skládá. A tak sázel na papír krásné noty lehce a zcela bez skrupulí i bez škroupulí.

U mě tomu bylo právě naopak. Před třiceti lety jsem byl požádán milým panem profesorem Rudolfem Šimonovským ze svého bývalého karlovarského gymnázia, abych napsal text hymny zmíněné školy. Nedivte se, prosím, že na mě padla tíže dějinné odpovědnosti. Zvláště když jsem si uvědomil, že za jistých okolností se může hrát hymna i několikrát za sebou. Třeba na olympiádě, když zvítězí sportovci ze stejné země v několika disciplínách.

Provedení hymny se několikrát opakovalo i v roce 1909 v německém Rathenau, kde hrála vojenská kapela na nástupišti nádraží anglickou hymnu sedmnáctkrát za sebou! Došlo k tomu proto, že král Eduard VII. se zatím ve vlaku potýkal s oblékáním do uniformy německého polního maršálka, a nemohl tudíž vystoupit. Sedmnáctinásobné opakování hymny "God save the King" bylo opravdu na místě.

Vyrůstal jsem v době sborových písní, a tak jsem pojal text školní hymny právě v takovém stylu. Je však na místě přiznat, že můj textařský pokus byl opravdu jen pokusem. Měl daleko k tomu, jak vypadal takový hymnus v dávných časech. Mým tehdejším trvalým bydlištěm nebylo ani staré Řecko, ani starý Řím, ale Stará Role.

Text jsem předal panu profesorovi Šimonovskému a ponechal jsem vše osudu. Ten osud nebyl ledajaký. Slova zhudebnil v klavírním partu taktéž varský gymnazista, vynikající muzikant Jiří Hodan, bohužel dnes už nežijící. A tak instrumentace byla svěřena dalšímu varskému gymnazistovi a také muzikantovi tělem a duší, Václavu Kasíkovi. Tehdy ani on, ani nikdo jiný nemohl tušit, že se jednou stane současným generálním ředitelem Českého rozhlasu.

O vzniku té školské hymny jsem hovořil vloni v jednom z vysílání z atria nové budovy Českého rozhlasu. Byl jsem tehdy spolu s Jiřím Vejvodou a Františkem Novotným hostem odpoledního pořadu, který uváděli Jiřina Peřinová a Radek Mácha. U mikrofonu jsem hovořil kromě jiného o tom, že tu školní hymnu jsem nikdy na vlastní uši neslyšel.

Nějak se to doneslo panu profesoru Šimonovskému do Varů, a tak jsem od něj po čase obdržel amatérskou nahrávku. A když už se mi dostala ta nahrávka školní hymny do ruky, tak jsem si řekl, že bych ji mohl z té ruky pustit - do rozhlasu. A právě do toho, ve kterém je ředitelem instrumentalista oné hymny, která vznikla před nějakými třemi desítkami let v dobré vůli a s mladickým patosem.

Úryvek byl odvysílán na Silvestra v rámci Arény fejetonistů. Před kritikou jsem se pojistil upozorněním, že posluchači nemají čekat nic převratného, protože pro nás všechny, kteří jsme se na ní podíleli, to byla naše úplně první hymna!

Text začínal slovy:

Nezdá se, že po silvestrovském odvysílání úryvku by se hitparády nějak otřásly. Že by píseň zaútočila na první příčky. Nevadí - život mě naučil snášet i strázně. Ne každé hymně se podaří, aby byla na světě tak dlouho jako ta úplně nejstarší národní z Japonska, která pochází už z 9. století.

V té vzdálené ostrovní říši existují ovšem i hymny podstatně mladší. Mám na mysli hymny podnikové. Jsou tamní specialitou. Jak jsem měl možnost slyšet v jednom velkém podniku v říši vycházejícího slunce, zaměstnanci tam začínali pracovní směnu zpěvem "firemní písně". Znalci japonských poměrů mi vysvětlili, že je to výraz úzké vazby mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem. Jde prý o projev určité varianty vazby ojabun-kobun, tedy otec-syn.

Japonské firemní hymny mají povahu navýsost pozitivní. Přece nebudou zpívat "Konkurence plesá, že nám výroba klesá".

Optimismus byl obsažen i v našem pokusu o gymnaziální hymnu. Ostatně dodnes si myslím, že optimismu není nikdy dost. A těší mě, že v téhle víře nejsem zdaleka sám. Jak nedávno napsal v jisté populární písničce jeden slovenský textař (dalo by se říci - můj kolega), tak optimismu je zapotřebí i v časech přítomných a budoucích. Vyjádřil to přímo mezinárodně, a to dvojverším - cituji: