Jeden ze dnů mezi 15. až 18. dubnem roku 1948 navštívila nahrávací studio Rokoska gramofonové firmy Ultraphon v pražských Holešovičkách skupina funkcionářů československého ministerstva informací a natočila zde několik gramodesek, na něž dnes, s odstupem několika desetiletí, můžeme oprávněně nahlížet jako na pozoruhodné dokumenty doby. Představují nám totiž některé významné osobnosti české kultury dvacátého století v trochu jiném světle, než je veřejnosti známo. Povězme si tedy, co se tehdy v onom studiu čerstvě znárodněné gramofonové společnosti vlastně odehrálo a kdo byli hlavní aktéři onoho nahrávání.

Pět gramodesek s běžnou červenou etiketou Ultraphon se zlatým tiskem a objednacími čísly B1-B5, natočených v některém z výše uvedených dnů, nám zachovalo jedinečné ukázky "bavičského" umění čtyř předních levicových intelektuálů, kteří za doprovodu cembala dr. Ladislava Vachulky a kytary Saši Grossmana předvedli repertoárově velice pestré hudebně-dramatické představení zahrnující zpěv lidových a národních písní, kupletů, sociálních balad a dokonce i velice sugestivní přednes surrealistického melodramu.

První tři strany těchto gramodesek obsadil svým nejistým tenorem spisovatel Karel Konrád, redaktor tiskového orgánu KSČ Rudé právo a laureát státní ceny. Za doprovodu kytary přednesl několik lidových popěvků (Má zlatá Anduličko, Já mám trakař novej) a neidentifikovatelným jazykem či nářečím zazpíval několik vojenských písniček (Bolen mi leži, Regiment po cesti, Ja spa pujdem), které mu nejspíš utkvěly v paměti z let první světové války.

Další nahrávku uvedl melancholický hlas některého z přítomných umělců slovy "doba pražských kabaretů zmizela do dáli - její poezii vám připomene Ruda Jílovský v podání Kosti Biebla"... Pak k mikrofonu přistoupil dvojnásobný laureát státní ceny básník Konstantin Biebl (jinak stálý poradce na filmovém odboru ministerstva informací a člen Poradního sboru a Filmové rady studia Barrandov) a velice vášnivě zapěl šanson Na svatbu mě pozvala. Tuto známou nostalgickou píseň, evokující atmosféru náleven horší pověsti (zaznívají v ní mimo jiné verše ...smutně sedím za stolem při skleničce svojí a tatíček alkohol rány moje hojí...), míval kdysi na repertoáru kabaret "Červená sedma", kde ji přednášel právě Rudolf Jílovský.

Za zmínku stojí, že hlas Konstantina Biebla - slovy dobové encyklopedie umělce "ne neprávem označovaného za básníka Února" - zaznamenala ještě gramodeska značky Supraphon z roku 1952, na níž autor recituje své básně z let 1945-1947 Lenin v knihovně, Před útokem (...kdo přečkal Heydricha, ten přežije i mor - rozviňte slavný prapor poezie, buďte jak partyzáni z hor...) a Julius Fučík ve vězení (...duše přímá, zvyklá bleskům jako topol - vydrž ještě chvíli, vzpomeň si na Sevastopol...). Jen dodejme, že ve stejném roce spáchal Konstantin Biebl sebevraždu - nedočkal se tak už ani vydání své poslední knihy, kterou nazval Bez obav.

Ale vraťme se do roku 1948 a do studia Ultraphonu. V další nahrávce se mikrofonu zmocnil básník Vítězslav Nezval (tehdy mimo jiné sekční šéf ministerstva informací a především člen Akčního výboru Syndikátu spisovatelů), aby za doprovodu značně avantgardisticky znějícího cembala odrecitoval zlatý hřeb této série nahrávek, a sice svůj "surrealistický melodram" nazvaný Zrod gramofonové desky. Básník nejprve uměleckou zkratkou popisuje nahrávací studio, jeho vybavení a umístění (...v pozadí Bulovka - sídlo chorých...), aby se vzápětí vyznal ze svých pocitů přímého svědka a účastníka nahrávání gramodesek mj. následujícími slovy: "Zde se rodí radost - radost a hudba! Jsem šťasten v prostředí tónů, jsem šťasten v závodě gramofónů! ...Zde bude nová továrna - a siréna zazní akordem miliónů kotoučů! Jak plamínek cigarety zazáří zde v šíleném rytmu tónů deska, výrobek závodů gramofónů. Já jsem to viděl - zrod desky gramofónů! Ty, desko černá, se závity hlemýždě - pojď ke mně blíž, ještě blíž, a splyň s vesmírem tónů, ty desko závodů gramofónů!"

Dlužno podotknout, že pozdějšímu národnímu umělci a dvojnásobnému laureátu státní ceny činila při přednesu tohoto díla občas problémy artikulace - a snad také proto najdeme na etiketě této gramodesky pouze cudný údaj "recituje V. Benda", ač vlastní záznam je uváděn annoncí "Zrod gramofonové desky - Vítězslav Nezval. Recituje autor."

Zdá se, že tímto Nezvalovým melodramem přítomní interpreti na čistě "uměleckou" část programu v důsledku hlasové i celkové únavy rezignovali. Na zbývajících snímcích v této sérii gramodesek totiž najdeme již jen intonačně velice nejistý zpěv dalšího tehdejšího pracovníka ministerstva informací a redaktora satirického týdeníku Dikobraz, novináře Zdeny Ančíka, kterému ovšem Nezval, Biebl i Konrád snaživě sekundovali. Tento někdejší kumpán Jaroslava Haška, vydavatel jeho spisů a dlouholetý redaktor satirického časopisu Trn se nejprve nesměle uvedl smutnou písní Tichá voda, pak přidal rozvernou lidovou Perina má čtyry rožky (...pod perinou čtyry nožky...) a poté své vystoupení uzavřel jako první tenorista v mnohohlasně halekané sociální baladě Havíři, havíři. Firma Ultraphon sice vydala tuto hornickou lidovou píseň již v roce 1935 v podání Recitačního sboru Dělnické akademie, Ančíkovo revolučně-opilecké podání je ovšem mnohem údernější: zaznívají zde i slova "...těšte se, vy páni, však přijde jednou čas, kdy děti horníků zvednou pěsti na vás! Až půjdu na trávu, sednu si na kámen, uvážu si pentli červenou jak plamen. Červenou jak plamen, z hedvábí rudýho..."

Pokud by falešný zpěv a špatně artikulovanou recitaci zmíněných interpretů hodnotil nepoučený posluchač, nutně by získal dojem, že jde o amatérsky pořízený záznam nějaké dost uvolněně probíhající oslavy, na níž nechyběl alkohol - a vlastně by se ani příliš nemýlil. Většina uváděných snímků (v nahrávacích knihách firmy Ultraphon jim bylo přiděleno celkem 15 matričních čísel) ovšem musela projít dost složitým postupem výroby standardní gramodesky, tedy včetně galvanotechniky, výroby lisovacích matric, vlastního lisování a tisku etiket - nešlo totiž o pouhé zkušební výlisky či na zakázku pořizované tzv. shelly, vydávané v několika málo kopiích. Celá tato režimní legrace proto musela stát dost peněz, aniž by ovšem pro kohokoliv představovala jakýkoliv kulturní či jiný přínos. Ani sami účinkující, kteří tehdy nepochybně tyto gramodesky s pýchou rozdávali svým přátelům, se vpodstatě neměli čím chlubit. Možná nás ale tenkrát chtěli touto akcí jen upozornit, že "...zítra se bude tančit všude a naše vlajky rudé na stožáry světa vyletí"...

GABRIEL GÖSSEL