9
vychází 18. 2. 2002

Zpět na obsah         

Tipy
Českého
rozhlasu

Úterý 26. 2. 2002 Český rozhlas 3 - VLTAVA - 21.30 hodin

Mává doba s lidmi, nebo lidi mávají s dobou?

Autorka hry Hana Slavíková v době, kdy byla stejně stará jako nemladší "vnitřní hlas" z její hry NarozeninyV brněnském studiu Českého rozhlasu byla na konci loňského roku v režii Evy Řehořové natočena rozhlasová hra Hany Slavíkové Narozeniny. Rozhovor tří vnitřních hlasů jedné ženy (v podání Marie Černínové, Lenky Novotné a Dity Kaplanové), účtující se svou minulostí v horizontu pohledů pětileté, patnáctileté a třicetileté Alice, zrcadlí události posledních let. Hana Slavíková (nar. 1976) vystudovala rozhlasovou a televizní dramaturgii na Divadelní fakultě JAMU v Brně. V průběhu studií spolupracovala s Českým rozhlasem Brno a Českou televizí. Brněnské divadlo Polárka uvedlo její pohádku O medovém království. Pro Českou televizi připravuje scénář televizního filmu Vzkříšení. Při příležitosti uvedení její nové hry jsem jí položil několik otázek:

Co vás vedlo k napsání Narozenin?
Když se listuje rodinným albem, tak se většinou u těch lidí, co už tu nejsou, říká "chudák, to byl ještě naživu". A o co živější jsou ty fotky, na kterých jsem já třeba před deseti nebo dvaceti lety? Kam se podělo to dítě a co je s tím klackem? Jsou zasunutí někde v mém "já", odkud občas vystupují a hádají se nebo radí. Někdy se hádají nesnesitelně a radí blbě. Někdy jsou k nezaplacení. Poručit se jim nedá, zjevují se, jak se jim zachce. Chtěla jsem je vyvolat jako duchy a pozvat na Narozeniny a dlouho jsem nebyla schopná zasednout k počítači a napsat to. Pak přišla Iva Volánková z brněnského HaDivadla, jestli bych neměla nějaký text pro připravované večery rozhlasové hry v jejich divadle. A když už jsem tu hru slíbila, tak jsem musela uvolnit špunt a vypustit duchy z lahve a počkat, co to udělá.

Neváhala jste v tomto textu použít takzvaně velkých slov - jaký máte vztah k tomuto druhu vyjadřování?
Velká slova v sobě mají patos. A jsou situace, k nimž neokázalý patos přirozeně patří. V textu ale někdy funguje jako jed, pokud se vyloží povrchně, metamorfují ve falešný patos, který pak přehluší vše ostatní. Falešný patos bytostně nesnáším.

Hlavní hrdinka hry řeší problém své zakotvenosti, nemožnosti přeseknout kořeny. Co je to za sílu, která člověka poutá k minulosti, proč se ty kořeny nedají přeseknout - a mají se přesekávat, či ne?
Jsou některé rostliny, třeba jeden druh orchideje, co žijí bez kořenů - a má to tak být. Jsou stromy, co když přijdou o kořeny, je z nich nejvýš pár polen a suchých větví. Já budu ten druhý případ. Nevěřím na utloukání minulosti v sobě. Je to nepřirozený proces, který vede k přetlakům, mutacím a deformacím. Bez kořenů se dá člověk snadno vyvrátit. Na rozdíl od stromů máme ale tu výhodu, že můžeme kořeny zapouštět i na vícero od sebe vzdálených místech, aniž bychom ty původní museli odseknout. Kořeny se zapouštějí v místech a v lidech. Alespoň co já vím.

A na závěr otázka asi nejzapeklitější - jak byste pojmenovala téma hry Narozeniny?
Téma hry. Ložiska minulosti v nás? A jak jsme na smrt zvědaví? Je člověk sediment různých "já" , která žijí ve svých časech a vzájemně reagují tak jako sloučeniny na alchymistově stole? Mává doba s lidmi, nebo lidi mávají s dobou?

MAREK HOROŠČÁK