Sobota 2. 3. 2002 Český rozhlas 3 - VLTAVA - 13.40
hodin
Triumfální
symfonie
Ačkoliv
dílo Bedřicha Smetany zdomácnělo na našich pódiích divadelních, koncertních i
komorních víceméně celé, jeho Triumfální symfonie E dur op. 6 je stále opomíjena
a opředena jakýmsi mýtem "o podivnosti". Co o ní vlastně víme? Smetana ji
začal komponovat v letech 1853-1854 u příležitosti oslav sňatku rakouského císaře
a českého krále Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou. Z toho plyne Smetanou
záměrně zvolená koncepce, totiž citace císařské rakouské hymny, kterou byl
Haydnův chorál "Zachovej nám, Hospodine", jako centrálního hudebního mota
symfonie. Krásně opsaný a vázaný exemplář svého nového díla zaslal 26. května
1854 Smetana císařské kanceláři do Vídně. Poděkování ani vídeňského
provedení se však nedočkal a jím zaslaný opis skladby se dokonce v Schönbrunnu
ztratil. Prvé uvedení Smetanovy Triumfální symfonie se navzdory této nehodě
uskutečnilo již v příštím roce v pražském Konviktu dne 26. února 1855 pod
autorovou taktovkou.
Ve starších
hudebních publikacích se bylo možno o Triumfální symfonii dočíst přibližně, že
"toto původní gesto, vzdání holdu novému panovníku v očekávání
radostných změn, bylo ještě samotným Smetanou přehodnoceno", a když "panovník
nesplnil to, co od něho Čechové očekávali, tak Smetana celé své dílo zavrhl a
vyjmul z něho pouze 3. větu Scherzo, které k samostatnému koncertnímu provozování
určil". Tato 3. věta jako jediná neobsahovala zmiňovanou citaci rakouské
hudby. To, že Smetana koncertně prováděl jenom Scherzo, je pravda, ale je též
pravda, že na sklonku svého života se k symfonii znovu vrátil, shledal, že není
"zase až tak špatná", provedl v ní významné retuše a v této nové
zkrácené podobě nechal dílo provést dirigentem Adolfem Čechem v roce 1882.
Prvorepubliková koncertní éra si na jakékoliv habsburské reminiscence moc nepotrpěla
a příštích padesát let k interpretační tradici celého díla rovněž příliš
nepřispělo (výjimkou opět bylo Scherzo).
Smetanova Triumfální symfonie E
dur stylově navazuje na obdobná díla své doby, ovlivněná klasicko-romantickou
orientací. Sice dodržuje tradiční cyklický čtyřvětý půdorys, ale Smetana
neváhá symfonii vybavit jakýmsi "nadstandardem" v podobě leitmotivu (citace
úryvků císařské rakouské hymny) provázející celé dílo. Prvé dvě věty tak
přinášejí vznešeně oslavné intonace s důmyslným prolnutím motivků Haydnovy
hymny. Scherzo dopřává posluchačům jakési hudební rozradostnění a uvolnění od
pateticky vyznívající atmosféry celého díla. Finále je pak koncipováno jako
příprava na velkou oslavnou apoteózu, v níž zazní celá Rakouská hymna. Novější
názory, zbavené jakýchkoliv nacionálních adjektiv, vytýkají Triumfální symfonii,
že občas upadá do určité hudební rozvláčnosti. Je to pochopitelné: jde o první
Smetanovo dílo na půdě tohoto orchestrálního žánru, a byť pochází z pera
geniálního skladatele, může trpět "drobnými dětskými chorobami", které
by však v jeho celkovém vyznění neměly mít poslední slovo. - To budiž ponecháno
nahrávce českého dirigenta Karla Šejny s Českou filharmonií, pořízené v roce
1955.
LIBOR DŘEVIKOVSKÝ |