9
vychází 18. 2. 2002
Tipy
Českého
rozhlasu
Neděle 3. 3. 2002 Český rozhlas 3 - VLTAVA - 10.00
hodin
Zkusme
si pro tuto nepatrnou chvilku zapamatovat datum 22. července 1641. Dva dny předtím
diktoval jistý Sancho Panza slavný dopis své ženě Tereze. Ano, ten Sancho Panza, na
dlouhá následující staletí věhlasný a modelový hrdina sluhy - přítele jistého,
až do skonání literatury známého Dona Quijota. Oba jsou plodem kratochvilné fantazie
Miguela de Cervantese. A zmíněného 22. července 1614 napsal jistý mytologický
Apollo, pán Parnasu a všech krásných uměn, Cervantesovi dopis, v němž mu vyčítá,
že odešel z Parnasu bez rozloučení, ale zároveň ho ujišťuje, že na něho
nezanevřel.
Totiž: Cervantes v tom čase ještě netušil, že v Donu Quijotovi napsal mnohem víc než zábavně komický román, za nějž ho měla jeho doba. Proto ve své básnické skladbě Cesta na Parnas se vládci (nedosažitelného!) Parnasu svěřuje:
Don Quijote je kratochvilný špásPro mrzuté a zádumčivé mysli.
Pro všechny čtenáře Dona Quijota bude Cervantes jako autor této skladby, totiž toužebně "šplhající" na Parnas, něčím, co mu bude blízké směrem k parodii a ironii.
Jistě, i ve skladbě Cesta na Parnas je ironie něčím, co nelze zapřít, ale je tu i touha zanechat po sobě něco "vysokého". Šťastný nešťastný omyl, který se po Cervantesovi udál pak mnohým: za všechny jmenujme třeba Christiana Morgensterna, který měl své Šibeniční písně za kratochvíli, a posmrtného uznání se chtěl dočkat od svých vážných básní, jež se však s budoucí dobou minuly.
"Já? Jen dřu a nespím
pro to zdání,
že jsem, jsem básník, všecko pro tu tuchu
milosti, kterou nebe odpírá mi,"
říká Cervantes ve své skladbě Cesta na Parnas. A stojí za to si ji poslechnout ve skvělém překladu Vladimíra Mikeše; už proto, že my, vědoucí posluchači, víme, že uctívaný Parnas Miguel de Cervantes dobyl, aniž o tom v červenci roku 1614 věděl.
PAVEL ŠRUT