Petr
Altrichter:
Lidé by se měli vnímat
Vaše první dny
v úloze šéfdirigenta brněnské filharmonie byly, nutno říci, hektické. Jak to
snášíte?
Krásně. (pomlka) Super. Všechno běží, něco se děje. (po chvíli) Děje se toho moc. Děje se toho strašné kvantum,
ale tak tomu vždycky v začátcích je, protože se něco rozjíždí. Samozřejmě že
se ve všem nevyznám, hledám souvislosti, hledám zákonitosti, jako každý na
začátku.
Jste emotivní člověk?
To já nevím, asi ano. Ale já přece o sobě nebudu povídat! Nejtěžší na světě je
hodnotit sebe sama. Ale asi jsem emotivní, jako každý muzikant.
Jak vidíte
vážnou hudbu na začátku nového tisíciletí? Média se jí trochu vyhýbají,
protože není "lehce stravitelná".
Vidím to jako pozitivum.
V čem?
No, jak to říct slušně. Média se většinou věnují aférám a věcem, jež
vybočují z běžných norem. A pak je možná dobře, že se o této hudbě zas tak
mnoho nemluví.
Taky vás v zahraničí nutili
prozradit na sebe nějakou pikantnost ze soukromí?
Ani ne. Vlastně ano, ale... (pokrčení ramen)
Pak je to přestalo bavit?
Společnost se vždycky vyvíjela, ale teď mi připadá, že je vývoj úžasně
dynamický. Opakuju, úžasně dynamický. Daleko více než před deseti lety či
dříve. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se něčeho takového dožiju. Společnost se v
daleko větší míře polarizuje.
Jak?
Ideově i citově, na věci
oficiální a neoficiální. Na věci ještě více oficiální a ještě méně
oficiální. Stačí sledovat běžné zprávy, stačí hovořit s lidmi.
Máte kolem
sebe stále spoustu lidí.
A proto jsem rád, že tady v Brně
mám malinkatý byteček, kde si můžu odpočinout, kde mám úžasný klid. Že nemusím
spát po hotelích. Ano, mám kolem sebe mnoho lidí. Řekl bych přímo mezinárodní
společenství.
Ale to může někdy dost
vyčerpat, vysílit?
Nejvíce vysilují koncerty, při nich se člověk rozdává. Nebo by se měl rozdávat.
Při nich člověk ztrácí hodně na substanci. Pokaždé ztrácím kousek
sám sebe.
No dobře, ale přece jenom
vás musí zase něco nabít, jinak už byste neměl co předávat.
Mě nabíjí, když můžu být chvíli sám. Ticho, klid. Musím přiznat, že ani
čtení, tak jak mě dříve bavilo, už nevyhledávám v takovém množství. S léty
dávám přednost kvalitě před kvantitou. Ve všem dávám přednost obsahu.
Přibývající léta vás
nutí více přemýšlet?
Nevím, jak je to u ostatních. Ale mě ano. Ono to přišlo samo. Je to jako s koncerty.
Ze začátku jsem byl žhavý dirigovat každý koncert. Všechno na repertoáru jsem
chtěl obsáhnout, osahat, nasát, abych o nic nepřišel. Teď už potřebuji být s tou
či onou muzikou déle. Už mě to v podstatě nebaví, už nemám takovou tu touhu
všechno rychle, rychle zvládnout, poznat. Při každém provedení skladby, třeba
dvacátém, třicátém, objevíš něco nového. To je ta síla,
která mě nutí vracet se. Dnes potřebuji týdny, měsíce. Je to vnitřní svět,
který neustále nabývá a roste, proto jsou hudebníci a umělci vůbec tak potrhlí,
protože současně vedle reality jim běží jiný vnitřní svět.
Ono vlastně všechno by mělo být v nějaké míře, v určitém souladu se životem. (smích)
A navíc, každý
orchestr by měl svým způsobem přispět, že?
Ne měl. Musí! A přispívá. Základní princip interpretace je tento: To, co si doma
vymyslíš, je pomůcka, berličky, které samozřejmě pomohou, ale zkouška je pak
diametrálně o něčem jiném. A to je pro mě důkaz, že muzika je teď, v tomto
okamžiku. A jestli mi někdo říká, že to má být tak anebo onak, tak říká
nesmysl. Hudba je napasování na okamžik, na momentální situaci,
na rozpoložení, na cítění. Je napasovaná jinak na 14. ledna 2002 a jinak byla třeba
v září 1996. Roli hraje i denní doba. Nálada je dílem okamžiku a jak já můžu
chtít, aby tahle atmosféra, tohle fluidum bylo identické v Dánsku, Itálii a v
Čechách. To je nesmysl! Jediné, co je na těch koncertech
identické, je moje osoba. Já se musím před zkouškou nadechnout a snažit se ji
napasovat a žít v české atmosféře, za týden potom v německé atmosféře. To
musím dokázat, jinak ty muzikanty budu nudit, zkouška a koncert
budou pro ně nezajímavé a nebudou mě chtít.
Je každá zkouška nóvum, i
když totéž už zkoušíte třeba dva týdny?
No ano. Ale zkouška je jenom taková příprava. Kdyby to tak nebylo, pak by páteční
koncert, který následuje po čtvrtečním, byl nudný. Ale to nejde. Navíc každý
posluchač, každý návštěvník, který sedí v sále, má v tu chvíli jinou náladu a
vytváří jinou atmosféru. Podle toho, kolik lidí člověk osloví, jak je osloví,
podle toho hodnotím úspěch koncertu.
Poznáte, kolik
jich oslovíte?
Po těch letech to člověk vytuší.
To už je cítit. Ani nezvedneš ruce a už všechno vnímáš. Napětí v sále, náladu.
A vůbec nezáleží na tom, jak plný je sál. Někdy je polovina sálu prázdná a
atmosféra je daleko lepší. Jindy je sál naplněný do posledního místa a atmosféra
nic moc. A mně dělají problémy takové ty oficiální koncerty, kde jsou pozvaní
hosté. Ten duch jako by z toho vyvanul, vyčichnul. Někdy už čekají na konec, aby si
dali skleničku, aby si popovídali o politice nebo o čem.
Jak řešíte takovou situaci?
Snažím se ji překonat. Jediná šance je, snažit se rozdat. Ale musím říct, že tak
hutnou a pozitivní atmosféru, jaká byla v Brně v Janáčkově divadle na druhém
inauguračním koncertě (11. ledna 2002 - pozn. red.), jsem
už dlouho nezažil.
Řada lidí z odborných kruhů
si dokonce po jeho skončení posteskla, jaká škoda, že nebyl zaznamenán.
Ale vidíte? To je právě to. Pro mě je to, pro mě je to... (tlumí
hlas) Dokonce mi někdy vadí mít i otevřené oči.
Nemáte někdy
pocit, že vám něco uniká, když se pořád věnujete hudbě?
Ne. Já naopak pracuju s tak
širokými obzory, že bohužel můj život nebude vůbec stačit na to, abych všechno
pojal. Často si připadám jako nedouk. Když se na věc podíváš do hloubky, zatočí
se ti hlava. Nevěřte člověku, který říká, že něco umí. A navíc, pocit, že mi
něco uniká, mě znervózňuje. Něco děláte a někde v koutku hlavy visí, ještě
tohle bych mohl a tamhle to je zajímavé, což vede k povrchnosti. Nelze dělat všechno.
A řešení?
Zhluboka se nadechnout, uvolnit se.
A vy se umíte před
vystoupením uvolnit?
Když se mi to nepodaří, tak to muzikanti okamžitě poznají. Ale o to v kumštu jde -
o uvolnění, o nadhled. Technicky už musí mít člověk všechno zvládnuté, protože
jakákoli technická nedokonalost nebo nejistota tě svazuje. Proto je dobré stárnutí.
Člověk by s postupem času měl mít méně technických problémů, měl by je mít
lépe zvládnuté. Čím víc je má zažité, tím více je volný, tím více myslí na
muziku a méně se soustředí na sebe a najednou má více prostoru pro ostatní. A
muzikanti to cítí. Ale i opačně: když ztvrdnu, hned to poznají.
Víte, co mi z vašich slov
vyplývá? Že s narůstajícími zkušenostmi a s přibývajícími léty, spíše naopak
s přibývajícími léty a narůstajícími zkušenostmi, se stává člověk
svobodnější.
Když to tak není, tak je kdesi chyba. Na druhou stranu fakt je, že zase s
přibývajícím věkem ubývá fyzických schopností.
Jaká je vlastně úloha
šéfdirigenta orchestru?
Šéfdirigent by se měl víc než o své vlastní koncerty starat o sezonu, myslet na
celý orchestr.
I činnost
dirigentů a šéfdirigentů se svým způsobem opakuje. Co rutina?
To je největší nebezpečí.
A jak se jí dá předejít?
Jako v manželství či jakémkoliv partnerském vztahu. Lidé by se měli vnímat. A
proto je někdy dobrá pořádná hádka.
I v orchestru?
No jasně. A nemám k tomu daleko.
Když se mi něco nelíbí, tak jsem nervózní. A když jsem nervózní, tak jsem
nepříjemný, a když jsem nepříjemný, tak to jsem hrozný.
Kdybych byla muzikant, asi bych
měla z dirigenta obavy. Působí na mě jako strašná autorita, kterou prostě musím
poslouchat.
Ale tak by to vůbec nefungovalo. Všichni si musejí vycházet vstříc.
Jsou si muzikanti na světě
hodně podobní?
V něčem hodně a v něčem vůbec ne. To svědčí o úžasné jednotě hudby, a proto
můžu působit v Anglii a Norsku a nevím, kde ještě. Samozřejmě že musíš říct,
tady bych chtěl sedm taktů rychleji a tady taky, ale jinak moc mluvit nemusíš. A čím
méně mluvíš, tím je spolupráce krásnější.
Na závěr koncertů
dostáváte květiny. Všimla jsem si, že je vždy předáváte dál, dalším
hudebníkům. Proč?
Protože na jevišti jsme si všichni rovni. Koncert je záležitost nás všech. Nejen
moje.
ŠÁRKA MOTALOVÁ
Foto MICHAELA DVOŘÁKOVÁ |