To znamená, že až se občané nebudou bát zlých lidí, bezdomovců, cizinců, nastanou krásné časy. Poštovní doručovatelky nebudou nosit objemné svazky klíčů, protože v té době se už žádné poštovní doručovatelky vyskytovat nebudou, internet najdete leda tak v muzeu a člověk, pokud bude existovat, papír, obálky a známky nebude vůbec potřebovat.

Bojíme se. Život nás učí větší opatrnosti, a tak bohužel přicházíme o krásu i o tajemství. Už jako malá holka jsem ráda nahlížela do domů, jak vypadají uvnitř a kdo tam asi bydlí? Jaké tam jsou schody, zábradlí, ozdoby, výtahy, malovaná skla, vizitky na dveřích, zvonky, půda, vikýře, dvorky, zahrádky, kůlny, sklepy, vůně, pachy, zvuky. Vzpomínám na krásnou akci "Malostranské dvorky", kdy se sochaři, výtvarníci, skláři inspirovali kouzlem malostranských dvorků. Vznikla tak velmi originální díla umocněná atmosférou prostoru. K tomu byly rozmnoženy plánky s ulicemi, čísly domů, ve kterých byly objekty vystaveny. Veřejnost byla nadšena. Teď by taková záležitost byla strašně drahá právě kvůli hlídání, a už vůbec by se těžko hledal majitel domu, který by něco takového dovolil. Teď už prostě nemůžete vejít do domu a třeba se chtít upravit, nebo se políbit s milencem, aby ulice nekoukala, a už vůbec ne jen tak okounět.

Vzpomínám na dům ve Štěpánské 16, kde jsem prožila své dětství. Dům měl dvůr, zahradu se záhony, kůlnu s harampádím a jednou zachovalou krejčovskou pannou. Ještě dnes si pamatuji vůni dřeva a dehtové střechy po dešti, mísící se s vůní rozkvetlé zahrady. Bydleli jsme v suterénu v podzemí, a abych mohla otevřít okno, dávala jsem si na stůl židli a stoupla na špičky, vypadnout z okna se nedalo. No kvalita bytu nic moc a příchod k našemu bytu by se líbil Hitchcockovi. Ze všech obyvatel domu jsem já měla do sklepa nejblíže. Záchod byl na chodbě a babička tam občas vykrmovala kachnu, na plotně sušila šlejšky, které jí pak cpala do krku. Tenkrát se ještě koňmo rozvážel led a roznášel v putnách po bytech. Tenhle dům měl ovšem jedno velké tajemství hned za výtahem. Totiž obrovskou dřevěnou bednu, která se plnila a neustále obměňovala novinami, časopisy, knihami, a protože v domě žili advokáti, doktoři i jeden básník a hudebník - literatura to byla přepestrá. Ta bedna tam prý je pořád, ale je v ní písek. Po našem přestěhování se byt změnil na skladiště. Nyní je tu místo skladiště prodejna ambientní hudby. Ovšem, abyste byli vpuštěni, musíte zazvonit. Je zamčeno.