Pamětnické televizní seriály mají dnes zvláštní postavení. Na jedné straně patří mezi programové evergreeny se zaručenou diváckou oblibou, na druhé straně jejich návraty opakovaně vyvolávají diskuse o vhodnosti a únosnosti dnešního oživování ideologicko-propagandistického balastu, který je zpravidla jejich podstatnou součástí. I mezi nimi však existuje několik čestných výjimek bez pachuti totalitní agitky. Takovou černobílou perličkou, která neztratila nic ze svého lesku ani po mnoha letech a mnoha reprízách, jsou Hříšní lidé města pražského. Jejich zatím poslední návrat na obrazovku uzavřel minulou neděli před polednem díl s názvem Svědomí.

Významnou roli v trvalé divácké oblibě pamětnických filmů, seriálů a inscenací zpravidla hraje nostalgické kouzlo idealizovaných starých časů. Třináct detektivek, které podle povídek spisovatele Jiřího Marka inspirovaných skutečnými prvorepublikovými případy pražské mordparty natočil před čtyřiatřiceti lety režisér Jiří Sequens, není výjimkou. V jejich případě dokonce funguje divácká nostalgie ve dvou rovinách, když kolorit dvacátých let minulého století umocňuje jeho dobové znovuobjevení na sklonku let šedesátých. Na rozdíl od titulů, u kterých je kouzlo dávno minulých časů jedinou pozoruhodností, jsou Hříšní lidé dodnes vzácným důkazem, že i televizní seriál může být uměleckým dílem. Velkou zásluhu na tom mají herecké výkony Jaroslava Marvana, Františka Filipovského, Josefa Bláhy a Josefa Vinkláře v hlavních rolích, stejně jako představitelů desítek menších partů. Pod Sequensovým režijním vedením dokázali vesměs vybalancovat tradiční psychologizování s jemným retro nadhledem a v duchu čapkovsko-poláčkovské humanistické tradice pochopení "obyčejného člověka" vystihnout jedinečnost charakterů svých postav a postaviček. Stejný interpretační klíč se zasloužil i o vzácnou stylovou jednotu seriálu, který dodnes překvapuje svou žánrovou různorodostí od komediálně laděné Kaprovy smrti až po mrazivou psychologickou studii závěrečného Svědomí. Připočteme-li stylotvorné kvality kamery Miloslava Harvana a hudby Zdeňka Lišky, díky nimž jsou obraz i hudba průběžně plnoprávnými partnery ostatních složek dramatického celku, není divu, že Hříšní lidé města pražského trvale patří nejen k nejreprízovanějším, ale především k nejkvalitnějším archivním titulům České televize.