"Jsi silný a zdravý, ohebný jak prut, ale schopnostmi těla se nechvástej.
Nemoc může udeřit kdykoli a běh času tvé tělo přemůže.
Těš se ze síly a zdraví, dokud je máš, ale nestav je nade vše ostatní.
Své štěstí oslavuj umírněně, aby běh času tvou duši nepokořil."

Starý irský text nás takto s pokorou učí hodnotit vše, co prožíváme v čase. "Jak ten čas letí" je jedním z našich nejčastějších povzdechnutí. Ano, čas letí. Už zase nastupujeme dovolené, za chvíli budou mít školáci v rukou vysvědčení a nastanou jim prázdniny... Už několikrát jsem se v rozhlasovém Dobrém jitru zastavil nad pojmem čas, poněvadž je to něco tak těžko uchopitelného! Činím tak i v tomto zamyšlení. "Dokud se mne nikdo neptá, vím; chci-li však vysvětlit tázajícím, nevím." Nejste v podobné situaci jako starověký křesťanský spisovatel a filozof Augustin, když se vás někdo zeptá, co je to vlastně čas? Vykonejme letní exkurz do našeho způsobu užívání slova čas a jeho různých významů:

Máme s časem různé zkušenosti: je pro nás nezachytitelný, nenávratný. Tak se čas jednou vleče a jindy utíká, nebo dokonce letí, někoho tlačí a na nikoho nečeká. V tomto ohledu ho německé přísloví přirovnává k přílivu a odlivu.

Čas "dělá" podivuhodné věci: něco přináší a všechno odnáší, někomu hojí rány a pro někoho pracuje. Když je něco na spadnutí, říkáme, že je to otázka času. Časem se věci ukazují, jak doopravdy jsou, a všechno chce nějaký čas. Němci a Holanďané soudí, že čas je tím nejlepším lékem, kdežto Norové mu přisuzují silné zuby - ostatně i v jiných jazycích známe "zub času". Pro Rusy mívá čas ostrou sekyru, podle latinského úsloví vládne všem věcem a všechno požírá.

Čas může být dlouhý nebo krátký, člověk ho má a ještě častěji nemá. Čas je tu jako to jediné, co je zadarmo, a přece je drahý. Čas mohu ztrácet, mařit a zabíjet, musím si ho užívat nebo krátit. Někdo má na všechno dost času a u jiných se ptáme, kde na to berou čas? Někdo neví, co s časem, ale Benjamin Franklin komusi v dopise napsal staré anglické přísloví, že čas jsou peníze, a od té doby to kdekdo opakuje.

To či ono děláme jen na čas, postaru "do času" čili dočasně, jiné věci zase občas, od času do času.

Čas ve významu počasí - možná historicky nejstarším - se v češtině zachoval už jen v písních a v záporu "nečas". Dodnes říkáme, že se vyčasilo nebo že se blýská na časy.

Starší a někdy snad i moudřejší srovnávají přítomnost s dobami, které prožili kdysi - a to zpravidla se zdrcujícími výsledky. Tak už starořímský básník Horacius volá: "O tempora, o mores! Ty časy, ty mravy!" Tak vzniká zvláštní jev časů: "Tempora mutantur, nos et mutamur in illis - časy se mění a my se měníme v nich" - říká slavné středověké přísloví. I když Lessing proti tomu namítal, že žádné "časy" se měnit nemohou, měnit se můžeme jen my, přesto se v běžné řeči různé "zlaté časy" a jiné časy houževnatě udržují. Optimista čeká na lepší časy, pesimista si dělá zásoby na horší časy a starší lidé si nikdy neodpustí škodolibé: "Tenkrát, to byly časy!"

Od Aristotela můžeme sledovat snahu trvání něčeho nějak měřit. A tak rozeznáváme různé časové soustavy podle toho, jakým způsobem je tato souřadnice zavedena: čas sluneční, hvězdný, občanský, střední, světový a letní. Časový údaj může být označení události či okamžiku, datum a letopočet, ale může udávat také trvání: např. nejlepší čas roku v běhu na 100 metrů.

Pravý čas a pravá chvíle ukazují dramatickou stránku času: teď, anebo nikdy. Všichni víme, jak je těžké přijít včas - a jaké důsledky může mít, když to nestihneme. Nemá-li vlak zpoždění, říkáme, že jede na čas. Něco ještě počká, má čas, a dost času, kdežto jindy je už nejvyšší čas.

Podle biblické knihy Kazatel všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:

"Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit a čas budovat;je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;
je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje."

Čas nám motá hlavu i v gramatice. V indoevropských jazycích je kategorie slovesného času neobyčejně rozvinuta - a v minulosti byla ještě víc, neboť v moderních jazycích se slovesné časy silně zjednodušily. Ale od Jungmanna my Češi slovesa "časujeme". A náš slovesný čas vyjadřuje zpravidla vztah mluvčího k ději, který může být přítomný, minulý - a to ještě ukončený nebo neukončený - anebo budoucí. Právě v tomto pořadí si slovesné časy osvojují i malé děti, když se učí mluvit.

Jen velmi stručný přehled obrazu času v jazyce ukazuje, jak široce chápeme čas v běžné řeči, a přesto nám to nepůsobí žádné potíže. Většina příkladů zde uvedených se dá bez nesnází přeložit z jednoho evropského jazyka do druhého, často úplně doslova. Zkušenost časů v indoevropských jazycích je téměř shodná. Putovali jsme časem a v čase. Každý den - přiznejme si to - bychom jistě při dobré vůli našli vhodný čas k takovému zastavení v čase. Je to důležitá hodnota, kterou máme zadarmo, a přece je tak drahý. A proto si ho važme a využijme ho, jak nás k tomu vybízí starý irský text: