O zločinu nacistů v Lidicích se svět dověděl záhy po tragédii. Znali jej i ve válkou těžce zkoušené Anglii. Český spisovatel Viktor Fischl, který tu působil jako tajemník Jana Masaryka, a britský režisér Humphrey Jennings se hned v roce 1942 rozhodli ztvárnit lidický příběh ve filmu. Pro natáčení hraného dokumentu Tichá ves si vybrali hornickou obec podobnou Lidicím, Cwmgiedd v jižním Walesu. Vznikl tehdy strhující, dodnes velmi působivý film. Stal se i výchozím bodem Štinglova dokumentu.

Autoři při přípravě Druhého života Lidic navštívili waleskou vesnici, v níž se Tichá ves odehrávala a kde tehdejší obyvatelé Cwmgieddu ztělesnili občany Lidic. Listovali v londýnských archivech. Vyhledali pamětníky a jejich potomky, v Anglii i v Čechách se vydali po stopách osudů Horákovy rodiny (u Horákova statku byli popraveni všichni lidičtí muži), hovořili se synem a ženou letce Josefa Horáka - účastníka bitvy o Anglii. (O této rodině se za komunismu nemuvilo, stejně jako o tom, že byla po válce doslova vyštvána z Lidic.) Tvůrci filmu sledovali s kamerou cestu potomka Horákovy rodiny - lidické dívky Pavly, do Anglie za příbuznými a její besedu s obyvateli filmové vesnice o reálných Lidicích. Současní Cwmgieddští dobře znají Jenningsův film a dodnes žijí tím, že jejich otcové a dědečkové v něm kdysi hráli. Štingl a Vaughan si s nimi vyprávěli, ale chodili i po lidických pěšinách, naslouchali vyprávění Pavliny babičky... Podařilo se jim shromáždit výjimečná, často neznámá fakta o lidských osudech, o bolesti i hněvu, o vzpomínkách i zapomínání. Všechno se to nakonec do jednoho filmu ani nemohlo vejít.

Záměrem režiséra, který se dlouhodobě zabývá osudy lidí za nacistické okupace, bylo ukázat historii v objektivním světle. Zlobí ho, že "komunisté nám předkládali dějiny pouze černobíle, což platí i o Lidicích", říká Pavel Štingl. "Mnohé zamlčovali, zkreslili. Tvrdili třeba, že parašutisté udělali spoustu věcí špatně. Naším snímkem jsme se pokusili vyhledat pár střípků ze zapomenutých událostí, které by mohly vrátit lidickému odkazu jeho původní význam. Potěšilo nás, že v hornících, kteří účinkovali v prastarém filmu, dodnes zůstalo jasno o tom, proč na sebe vzali identitu obce kdesi daleko na kontinentě, kde nikdo z nich ani před válkou, ani po válce osobně nebyl..."

Štinglův a Vaughanův film objevil, že mezi hornickými obcemi v Čechách a Walesu pořád stojí tichý most vzájemného porozumění. Svým dokumentem jej ještě zpevnili a zalidnili. Vzkřísili osud historických Lidic k "druhému životu".

Čtvrtek 6. 6. 2002 NOVA - 20.00 hodin

Jeho jméno se pojí s řadou úspěšných komedií, k divácky nejvděčnějším však patří Noc na Karlštejně, natočená v roce 1973. Stařičká Vrchlického taškařice zpracovávala roztomilou pověst vztahující se k legendárnímu hradu - za císaře Karla IV. tam údajně nesměly přebývat ženy. Podskalský se ovšem k výchozímu textu nezachoval nijak pietně. Převzal sice jeho dějový půdorys, avšak umocnil spád vyprávění, zvýraznil situační komiku a vyprávění posunul k muzikálu, zaštítěnému zejména přítomností Waldemara Matušky. Zpěvu se však oddávali i populární činoherci. S výjimkou Brodského v důstojné úloze císařově a Högera coby laskavého arcibiskupa si zanotovali všichni: Kopecký, Hanzlík, Kolářová, Marvan, ba i Brejchová nakonec předabovaná Vondráčkovou.

Nebyla to první výrazová stylizace Vrchlického hry. Už v půli 60. let se o hudební úpravu pokusil František Filip (vladařský pár si tehdy zahráli Ráž a Bohdanová, purkrabího ztělesnil Jaroslav Marvan, jenž se k téže roli znovu vrátil i pod Podskalského vedením). Režisérovou ctižádostí ovšem nebylo jen statické začlenění melodií a textů - setkáme se s nápaditě řešenými pěveckými sóly, zaujmou i spontánně rozpohybované muzikálové scény. Prosadily se zejména ty, které s naivistickým okouzlením líčily všelijaká středověká řemesla. Mihl se zde v jednom ze svých posledních výstupů i nepřehlédnutelný Jan Libíček, aby dokázal, že vskutku neexistují malé role. Díky lahodné jiskřivosti, k níž se tvůrci propracovali, se Noc na Karlštejně řadí k tomu nejživotnějšímu, co přetrvalo z normalizačního úhoru.

JAN JAROŠ

Spolutvůrce cyklu Pavel Křemen považuje zpracování osudů českých masových vrahů "do jisté míry za revoluční téma, které televize nikdy nezpracovala, snad s výjimkou tzv. spartakiádního vraha". Autoři se zaměřují na charaktery lidí v extrémní nebo prahové životní situaci. Jaký je člověk, ve kterém se něco přesmykne a z jedince chovajícího se dlouho normálně se najednou stane bestie, masový vrah? "Zajímá nás, v čem byly životy, psychika nebo výchova vrahů jiné, že je dovedly k opakovaným vraždám. Pojali jsme cyklus jako anatomii zločinu," říkají autoři. Výjimečné je i prostředí, v němž se průvodce pořadem Miroslav Antl pohybuje: pankrácká popravčí cela. Ještě nikdy se tu prý nenatáčelo.

Každý díl přináší v jednom pořadu dva až tři příběhy. Autoři sice původně zamýšleli více půlhodinových dílů - vždy jen jeden příběh; televize však dává v dokumentu přednost hodinovému formátu. Proto víc příběhů (a hrdelních zločinů) v jedné hodinovce. A proto tu také dostal slovo moderátor, který je spojuje. Autoři oslovili známého kriminalistického odborníka doktora M. Antla, který - jak známo - "gaunery nemá rád". Ačkoliv je na veřejné vystupování zvyklý, v téhle roli se prý vůbec necítil svůj: "Nikdy jsem nic podobného nedělal, pořád jsem se musel hlídat a myslet na to, jak se mám tvářit, kde mám udělat krok či gesto." Netouží ani po vlastním autorském projektu, byť na kriminalistické téma. Na svém novém pracovišti má totiž spoustu práce: "Odcházel jsem jako starý a unavený státní zástupce a začal nedávno jako mladý perspektivní policista," usmívá se dr. Antl. Zbytečná skromnost, jako moderátor je výtečný, autoři zvolili dobře.

Sobota 8. 6. 2002 ČT 1 - 20.50 hodin

Neděle 9. 6. 2002 NOVA - 22.15 hodin