Bezmála již osmdesátiletý, stále však čilý americký režisér Robert Altman proslul tím, že vytrvale přehlíží hollywoodské konvence, znovu a znovu spřádá své unikátní vize společenského rozvrstevní, s chutí ničí tradované mýty a nahrazuje je ironickými průhledy na zdánlivě nedotknutelné reálie. Rád do svých vyprávění vřazuje téměř nepřehlednou plejádu průběžně sledovaných postav (z nichž ani jedna není rušivě podceněna), spojených nějakým jednotícím prvkem, zpravidla prostředím. Tak si počínal ve Svatbě, Hráči i v Prostřizích, stejně koncipoval i svůj nejnovější tvůrčí počin Gosford Park.

Na honosném aristokratickém sídle kdesi na anglickém venkově se schází společenská smetánka provázena početným služebnictvem. Altman pokrývá rovnoměrně jak panstvo, tak sloužící, v rychlém sledu zaznamenává střípky rozhovorů, se zdánlivou roztěkaností panoramuje obě neprostupná prostředí, aby poznenáhlu odkrýval sny, iluze i očekávání jednotlivých zúčastněných. Z banálních tlachů se postupně vylupují nicotná snažení, obepnutá sítí intrik: vychází najevo, že někteří "páni" žijí jen z milosti svých movitějších příbuzných, že mezi nimi bují řevnivost, ba vydírání, že odměřená zdvořilost je pouhou prázdnou formou, skrývající mravní i citovou nicotu. Tuto sféru odráží také svět služebnictva, odevzdaného osudu, což symbolizuje už ztráta vlastní identity - sloužící jsou oslovováni jménem svých pánů.

Jistý nadhled či konfrontaci by mohla vnést cizorodá skupinka amerických filmařů, též se účastnících nudných hrátek i honu, ale skutečnou glosátorkou dění se nakonec stává začínající služebná Mary. Právě ona, ještě nepoznamenaná křivdami a nenávistmi, odkryje taje jakoby zdvojené vraždy hostitele celé společnosti, arogantního pána domu. Bohužel motiv vraždy, vřazený až do druhé půle vyprávění, vnáší jen umělý vzruch do dění, které se začíná propadat k monotónnosti. Chybí totiž schopnost pronikavějšího vhledu, režisér nevtáhne diváka do příběhu natolik sugestivně jako dejme tomu Luchino Visconti - pomíjí totiž širší společenské kontexty i jejich odraz. Nepomůže ani to, že jednotlivé herecké miniatury jsou syté a výstižné. Pouhým ornamentem se stává všudepřítomné sychravé počasí a chlad šlechtického sídla, obratně nasnímaného v kolébavých šerosvitných kompozicích.

Za základní problém celého filmu považuji dosti omezenou vypovídací hodnotu, omezenou jen na povrchní (byť někdy vtipné) postřehy, jejichž dramatický náboj však uniká každému, kdo není podrobněji zasvěcen do rozkastované anglické společnosti 30. let a amerických filmových hitů té doby. Postava spíše baviče než herce Ivora Novella je autentická, skutečně hrál v thrilleru Lodger, ovšem odkazy na něj se týkají zjevně až jeho druhé, již zvukové a u nás bohužel neuvedené verze (ve filmu užívaný český název Příšerný host se naopak vztahuje k první, ještě němé verzi). Také věčně telefonující hollywoodský producent, jenž připravuje film o Charlie Chanovi, odráží skutečnost - Charlie Chan svého času patřil k oblíbeným hrdinům a jen v našich kinech bylo kdysi uvedeno celkem 16 jeho příběhů.