Kdypak se na stránky Týdeníku vrátí fejetonistka Magdalena Kožená?
Hned tak to asi nebude. Musím se přiznat, že psaní pro Týdeník pro mě často představovalo stres navíc. Ten pocit, že mám druhý den odevzdat článek, byl hrozný. Nastaly taky situace, kdy jsem si před spaním nařizovala budík a po ránu pak psala - to jsou asi věci, které vy dobře znáte, ale pro mě je to problém. Dělala jsem to ale hrozně ráda. Člověku se občas zachce něco si napsat, jenže pokud nemá nad sebou ten bič, tak se na to nakonec vykašle. Každopádně si vážím vaší nabídky, až bude čas a klid, ráda vám zase něco předložím.

Napsat fejeton je tvůrčí čin. Leckdo by mohl říct, že zpěv, alespoň v oboru, kterému se věnujete, je v uvozovkách jen interpretace. Nezávidíte třeba písničkářkám - samy si skladbu napíší, otextují, nazpívají. Nechybí vám ten pocit být tvůrcem?
Ale já se cítím jako tvůrce, i když interpretuju věc někoho jiného - člověk vždycky investuje strašně moc osobního. A jestli někomu závidím, pak zpěvačkám, pro které něco kdysi napsal třeba Mozart. Ale je fakt, že pokud je něco napsané přímo pro vás nebo si to sám napíšete, získáváte pocit nesmírné svobody. Podobné je to v současné opeře: jste vlastně spolutvůrcem, komunikujete s žijícím autorem a můžete jeho dílo dotvářet. Zatímco hrát v moderní režii mozartovskou roli znamená, že jste vždy omezen tím, co bylo napsáno.

V jednom z vašich starších interview jsem se dočetl, že mezi vaše oblíbené knihy patří ty od Camuse, Kafky a Ladislava Klímy. To zní dost masochisticky - představuji si vás v neosobním prostředí hotelového pokoje, jak louskáte třeba Ameriku. Je existencialismus skutečně vaší literární láskou?
To byl asi hodně starý rozhovor. Já měla jedno období, kdy mě tyhle knížky vážně velmi zajímaly. Zpravidla si totiž při četbě vybírám jistá období, nějaký směr, a přečtu si pak co nejvíc věcí. Knížky mám strašně ráda, teď třeba vyhledávám science fiction, mou oblíbenou knížkou je Stopařův průvodce po galaxii, ale momentálně čtu Dunu, román, ke kterému jsem se nikdy nedostala. Nadchla mě i Asimovova Nadace a podobné knížky, které lze vnímat jako science fiction, ale které obsahují i úvahy o budoucnosti, předpovědi, kam by se lidstvo mohlo ubírat. Přečetla jsem také celého Vonneguta, to je další autor, kterého mám hodně ráda.

Váš současný program je mimořádně nabitý. Vystoupila jste na Pražském jaru, s Ondřejem Havelkou natáčíte profil pro cyklus Gen a už v sobotu 1. června zahájí váš koncert další ročník festivalu Concentus Moraviae. Co si o této přehlídce myslíte - má smysl konkurovat zavedeným festivalům?
Já předně nevím, jestli má ten festival ambici něčemu konkurovat, je ale jisté, že získává na pověsti, a to nejen u nás. Concentus Moraviae je veliká věc, na které se mi líbí, že se neodehrává v centru, ale v poetických, krásných moravských městech. Nevím, jestli se tento festival stane světovým nebo ne, ale určitě mu přeju všechno nejlepší. Myslím si také, že kdokoli dělá něco pro kulturu, a uspěje, zaslouží si úctu. A to, co se v průběhu několika let podařilo pořadatelům tohoto festivalu, je obdivuhodné.

K nezbytnému vybavení současné pěvkyně patří jazykové schopnosti. V jakých jazycích jste schopna zpívat?
Libreto nazpívám v kterémkoli jazyce, je to moje práce - angličtí pěvci také musí zpívat Janáčkovy opery. Když zpěvák cizí jazyk nadře a má hudební sluch, jde všechno líp. Ale jistě je lepší, pokud zpívám v jazyce, který ovládám. Pro mě jsou základní angličtina a francouzština, pak samozřejmě italština, němčina a i ta ruština - řekněme.

Klasická hudba se už několik let v uvozovkách prodává trošku jinak než dřív. Na bukletech alb nalezneme odvážné fotografie atraktivních mužů a žen, z nichž leckteří se skrývají pod rockerským šátkem, případně se prezentují v lehce lechtivých oblečcích. Existuje podle vás nějaká hranice, za niž se už v propagaci vážné hudby nedá jít?
Já hlavně nedělám rozdíl mezi propagací klasické a populární hudby. Pokud zvolená image vypovídá o tom člověku, o jeho osobnosti, nejsem proti. Problém je spíš ve vytváření jakýchsi umělých image. Například v popu vás manažer takzvaně udělá - použiji-li tedy tu hroznou hantýrku, to znamená, že za vás rozhodne, jak budete prezentován na veřejnosti. Přičemž mnohem spíš než o kvalitu jde o ty věci okolo. V klasice vás nikdo "udělat" nemůže, důležité je to, co umíte. Nemůžete si třeba dovolit zpívat na playback, naopak musíte na každém koncertě znovu potvrdit, že mezi tu špičku patříte. Image je vám sice v tu chvíli na nic, ale pokud ta náušnice v uchu nebo v nose přitáhne do divadel mladé lidi, prosím. Důležité přece je, aby si vás lidi poslechli.

Vy tedy náušnici v nose nenosíte, ale jako klasická operní pěvkyně taky nevypadáte...
Dřív taková operní diva připomínala antikvární kus nábytku. Byla to dáma barokních tvarů, něco nereálného. Ta doba už je pryč. Posluchači dnes chtějí vidět slavné operní zpěvačky jako normální ženské, zajímají se, jestli jezdí na kole a chodí do hospody, zkrátka jestli žijí normální život. Myslím si, že tak to je v pořádku.

Vždycky mi připadalo, že v současné vážné hudbě existuje jistý nepoměr mezi snahou o její atraktivní realizaci, mám na mysli výpravu, efekty a podobně, a mírně řečeno nepřitažlivostí toho, co soudobí autoři tohoto žánru píší. Jak to cítíte vy?
I v tomto ohledu se leccos mění. Ještě v sedmdesátých letech platilo, že kdo napsal melodii, byl největší packal. Čím nesnesitelnější zvuky orchestr vydával, tím modernější byl. Ale ono to moc nefungovalo, lidi třeba ze zvědavosti do divadla přišli, ale nikdo nemohl říct, že by se ho to dílo dotklo. Myslím, že to jisté odlidštění přišlo s počítačovou technikou, změnil se náhled na to, co vlastně umělecké dílo je. I zrezivělá plechovka od kokakoly asi může být uměním, ale je to něco, co lidi citově neobohacuje. Dnes už vznikají nové a zajímavé věci, i když masovou vážná hudba asi nikdy nebude.

Klasika vždy přitahovala snobské publikum - je to asi normální, od převládajícího popu se vždy odlišovala téměř ve všem. Jenže byl to právě snob, který v různých obdobích tuto hudbu udržoval při životě. Jaká je podle vás role snoba dnes?
Jak kde. Zvláště v zahraničí je opera ten největší snobismus, to je to místo, kam se chodí předvádět róby a kde se scházejí nejvyšší vrstvy. Není to nic, s čím bych se ztotožňovala, ale na druhou stranu jsou v nejvyšších vrstvách západní společnosti lidé velmi vzdělaní, což třeba nevidím u nás. Tady jsou tou nejvyšší vrstvou novozbohatlíci, lidé, kterým to vyšlo v obchodu, ale nemají kulturní a vzdělanostní zázemí. V Německu chodí na operu lidé, kteří o ní něco vědí, třeba jsou to snobové, ale mají tu hudbu rádi. Lidi z firem, které sponzorují klasiku u nás, to dělají, protože to viděli venku, zjistili, že to patří k prestiži firmy. Ale pak na koncertech zívají a radši by šli na fotbal.

V této souvislosti mě napadá, že byste mohla posoudit, jak u nás stát pomáhá české kultuře. Tak třeba ve srovnání s Francií.
Byla bych samozřejmě ráda, kdyby stát věnoval kultuře větší pozornost, ale všichni víme, že to v současné době není možné očekávat. Zmínil jste Francii - tam kultura opravdu kvete, ale možná i proto, že systém státní podpory kultuře není centralistický, každý radní si třeba může sám rozhodnout o tom, kolik peněz jeho region na kulturu vydá.

Před rokem jste nazpívala skladbu renomovaného autorského dua Hapka-Horáček S poduškou Řípu pod hlavou, která se stala jednou z nejdiskutovanějších položek jejich písničkového alba. Mohlo by tu být i líp. Jak na tuto zkušenost s odstupem času nahlížíte?
Pro mě to bylo takové zábavné odpoledne, příjemné zpestření a práce, kterou určitě nebudu dělat nijak často. Moje místo je někde jinde, toto není typ hudby, které bych se chtěla věnovat. Ale když vás osloví tak šarmantní lidé, jakými jsou Hapka a Horáček, řeknete si, proč ne. Rozhodně bych tu věc nedramatizovala, nemyslím, že je to něco, co by mohlo mému renomé uškodit, a už vůbec jsem se tím nechtěla zviditelnit. Když mi tu písničku pan Hapka nabídl, hned jsem mu řekla, že nikdy nebudu zpívat jako popová zpěvačka, že to tak ani neumím. Ale on naopak trval na tom, aby ta skladba zněla operně, tvrdil, že právě proto si mě s Horáčkem vybrali.

Dosáhla jste ve svém oboru a ve svém věku možná maxima, ale umím si představit, že postupem let byste mohla dosáhnout ještě více. Ovšem za cenu velkého sebeodříkání. Dá se vůbec v pozici, v níž se nacházíte, dosáhnout stavu, kdy soukromí a práce jsou v rozumném souladu?
Je to samozřejmě strašně těžké, protože čím je člověk známější, chce se po něm víc a víc, a nemám teď na mysli jen aktivity společenské. Stále víc si vážíte svého soukromí, přemýšlíte, zda stojí za to být neustále středem pozornosti, zvláště v situacích, kdy si jdete někam sednout a všichni vás pozorují, sledují, s kým tam jste. Nakonec si vás ještě vyfotí. Je to nepříjemné, ale každý se může sám rozhodnout, jak moc bude pracovat. Může zvolnit a časem získat i několik měsíců ročně, v nichž si zajede někam na chalupu a tam bude relaxovat. K tomu bych chtěla časem dospět.

MILAN ŠEFL