Britský zpěvák, skladatel, textař a multiinstrumentalista David Bowie má v pětapadesáti letech energie na rozdávání. A nejen to - jeho jméno je synonymem pro schopnost být vždy o pořádný kus dál, než ostatní. Nemám tu na mysli jen umělcovy vrstevníky; Bowieho schopnost vyhmátnout to podstatné z postupů a prvků nejprogresivnějších hudebních trendů z něj činí osobnost přijatelnou třeba i pro generaci posluchačů, jímž by mohl být dědečkem. Po nepříliš přesvědčivém období, v němž laškoval s diskem (alba Let´s Dance či Tonight) a jako by - lehce staromilsky - účtoval se svou kariérou (alba Black Tie White Noise a Never Let Me Down), zkrátka po nevýrazném období osmdesátých a velké části devadesátých let, předvedl na albu Outside z roku 1995 úctyhodný obrat. Stylově rozpínavá kolekce písní, jejichž hlavním hrdinou je detektiv Nathan Adler, vyšetřovatel série rituálních vražd ve státě New Jersey (Bowie však zpívá i rozličné postavy z jeho fiktivních deníků), navázala na to nejlepší ze zpěvákovy diskografie a vrátila jej tam, kde se před patnácti lety umělecky ztratil. Následovalo další odvážné album Earthling (1997), na kterém se Bowie po svém, tedy s nadhledem a šarmem, vypořádal s nástupem revoltující taneční scény, a po dalších dvou letech pak nahrávka ...hours, překvapivě komorní návrat k písničkovému materiálu.

Nové album Heathen (tedy Pohan) natáčel Bowie opět přísně po svém. S výjimkou tří coververzí je autorem všech skladeb a nahrál také party většiny hudebních nástrojů - tedy až na baskytaru, již držel v rukou výhradně Tony Visconti, dlouholetý Davidův spolupracovník, podepsaný už pod alby, jako jsou Young Americans, Low nebo Heroes. Přesto však v písních z Heathen zaslechneme podíl několika hvězdných hostů: pachatelem kytarového sténání ve Slow Burn je feedbackový král Pete Townshend z The Who, jiný slavný kytarista, Dave Grohl z někdejší Nirvany, zanechal otisky na I´ve Been Waiting For You, přepracované skladbě z debutu písničkáře Neila Younga. A propos, coveverze, ty se vyvedly všechny, tedy i Cactus z pera lídra kultovních Pixies Franka Blacka (zřejmě nejsvižnější kousek desky) a rozjezd Lynchova filmu Lost Highway (tedy Bowieho skladbu I´m Deranged) připomínající I Took A Trip On A Gemini Spaceship od chlapíka, jehož přezdívkou Legendary Stardust Cowboy se Bowie kdysi inspiroval při hledání příjmení pro postavu svého alter ega, "hvězdného" Ziggyho. Na albu jsou však i poněkud klidnější polohy: stačí připomenout krásnou baladu Slip Away nebo přiměřeně patetickou I Would Be Your Slave, se smyčci přizvaného Schorchio Quartetu.

Heathen je jakýmsi průsečíkem Bowieho posledních desek. Je zvukově daleko ambicióznější než ...hours, ale také mnohem písničkovější, než Earthling. Především však dokazuje, že na rockový důchod je v případě Davida Bowieho stále ještě příliš brzy.

MILAN ŠEFL

(David Bowie: Heathen. CD, 52 minut. Vyd. ISO Records/Columbia/Sony Music Bonton 2002.)