V dobách předindustriálních, tedy za feudalismu, určovala běh světa především svrchovaná vůle panovníků. Jedinou další autoritou byla církev. Ve sféře duchovní nebo - když to vyjádříme moderní terminologií - ve sféře ideologické bylo tedy tou jedinou druhou autoritou náboženství.

Doba industriální si vynutila změnu mocenských struktur. Absolutismus ustoupil konstitučním monarchiím, republikám, demokracii, vládě volených zástupců lidu nebo, bohužel, také diktaturám, tyraniím, totalitním režimům. Ve sféře duchovní se proti náboženství začalo prosazovat osvícentsví se svými četnými proudy, z nichž každý se snažil opodstatňovat svou filosofii empirickými poznatky. Svět politiky začala ovlivňovat věda.

Za další dvě století věda a technika radikálně změnily životní podmínky lidské civilizace (nikoli celého lidstva, proto raději mluvím o civilizaci). Věda a technika znamenaly pro ulehčení života člověka (v civilizované společnosti) víc než politika. Ta se ale postupně naučila vědy a techniky využívat. Málokdy k bohulibým účelům a až příliš často zhoubným způsobem. Především k získání převahy ve válkách. Ale také k nelítostnému čerpání přírodních zdrojů, ať už k obohacení mocných nebo ku prospěchu rozvoje národů a států.

Pokrok, rozvoj i pouhý hospodářský růst, umožněné stále dokonalejší vědou a technikou v rukou politiků, přivedly ale lidstvo až na hranici konfliktu s kapacitou planety Země. S jejími možnostmi obnovovat přírodní zdroje stejným tempem, jakým je drancuje lidská populace. Další rozvoj lidstva přestal být trvale udržitelným. Přesto se růst a rozvoj nezastavily a dnes už nás - opět podle vědeckých výpočtů - dělí jen půl století od kritického momentu, kdy čerpání přírodních zdrojů lidskou populací dvojnásobně převýší schopnosti Země přírodní zdroje generovat, tedy tvořit. Vím, že se opakuji, psal jsem o tom už minule, ale považuji to za významné memento. A v kontextu dnešního článku i za výchozí bod k tomu, k čemu chci dospět. A dospět chci k tvrzení, že už v nejbližších desetiletích, ne-li už v nejbližších letech, si lidská civilizace uvědomí, že nadešel čas nabídnout vědě větší podíl na politice. A nejenom to. Nadejde čas větší účasti vědců v politice. Vynutí si to povaha globálních problémů. Už dnes musí politici světa stále víc a víc dělit svou pozornost mezi obvyklá politická témata a globální civilizační problémy. Těmi obvyklými tématy jsou v domácí politice například daně, důchody, sociální dávky a podobně, a v zahraniční politice územní konflikty, lidská práva, obchodní zájmy, účelová spojenectví atd. Těmi globálními civilizačními problémy myslím všechny negativní dopady přetechnizované lidské civilizace na zhoršování kvality života - nejen života lidí - na planetě: znečišťování ovzduší, nevyřešená otázka jaderného odpadu, mýcení deštných pralesů, oteplování planety, vymírání druhů, drancování přírodních zdrojů, šíření pouští, nedostatek pitné vody, atd. A k tomu všemu dnes přistupuje problém nevypočitatelných důsledků převratných objevů v oblasti genetiky a genového inženýrství.

V XXI. století už dávno nejsou hlavním problémem hranice národních států, ale neexistence hranic lidského působení na planetu i na lidský druh. Svět politiky to nemůže ignorovat. Zatím ale odmítá přehodnotit své priority. Zůstává v zajetí tradičního politického myšlení diktovaného sebestřednými zájmy národních států nebo účelových seskupení států, takovými zájmy jako je třeba snaha obstát v konkurenci, udržovat správná spojenectví, ubránit se přistěhovaleckým vlnám, udržet si státní suverenitu... Řešení problémů na úrovni planetární je s takovými národními zájmy - v očích většiny politiků dnešního světa - v rozporu. Ostatně jednotlivé národní vlády samy o sobě řešit globální problémy ani nemohou.

Imperativem doby je tedy vybudovat takovou správu záležitostí obecně lidského zájmu, která by zaručovala udržování kvality života na planetě a využívání převratných objevů v oblasti genetiky jen ku prospěchu člověka. Kdo sleduje běh světa musí vidět, že tlak na vytváření celosvětových orgánů s celosvětovou autoritou roste v nejrůznějších oborech. Za příklad může kupodivu sloužit obor po výtce pragmatický: světový obchod. Takovým mezinárodním orgánem se světovou autoritou nadřazenou autoritě národních vlád je Světová obchodní organizace.

Možná, že patříte k těm, kdo už předem odsoudili konferenci OSN v Johannesburgu a podobné mamutí světové konference snažící se odstraňovat či zmirňovat globální problémy vzniklé lidskou činností a především činností vysoce rozvinutých společenství. Možná si říkáte, tudy cesta nevede. Je ale dobré si uvědomit, že taková shromáždění jsou jen pokusem nějak suplovat, nahradit to, co světu chybí. A to je efektivní mezinárodní správa věcí globálního dosahu. Svět je dnes jedna jediná loď a není možné, aby nikdo nebyl u kormidla.

Na přelomu století navrhli dva přední světoví odborníci v oblasti genetiky, Američan Craig Venter a Francouz Daniel Cohen, založit jakousi celosvětovou "horní sněmovnu" složenou z vědců schopných vést svět politiky po bezpečných a lidstvu prospěšných cestách. Nedočkali se odezvy. Věda zůstala služkou politiky, což z ní v minulosti často dělalo nástroj zkázy. Věda jako kompas politiky, jako autorita v politice by ničím podobným nebyla. Svět vědy není slepý ani nezodpovědný. Prosadit, aby se věda stala kompasem politiky a vědci účastníky či dokonce iniciátory politických rozhodnutí, to by mělo být druhým imperativem dnešní doby či alespoň nejbližší budoucnosti.