Silný vítr, narůžovělé útesy, atmosféra objevitelských výprav, vysoké ceny a hejna turistů. Tak to je přesně to, co spojuje dvě výspy kontinentální Evropy. A bylo tomu tak od pradávna. Tedy až na ty ceny a na ten čilý cestovní ruch. Není snad vhodnější místo, které by vám připomnělo zaoceánské výpravy lépe než Cabo da Sao Vicente, tedy nejjihozápadnější bod Evropy. Nedaleko, v rybářském městečku Sagres, stála kdysi slavná námořní škola. Založil ji princ, jehož jméno a krédo snad ani nemohlo znít jinak. Jmenoval se Jindřich Mořeplavec. A byl přesvědčen, že žít je možné, avšak plavit se je nutné.

Škola se později stala důležitou základnou pro námořní dobyvatele. Sagreští studenti přišli například na způsob určení pozice na moři podle hvězd. Především ale pomohli na svět karavele. Tato nejznámější portugalská loď byla doslova obratem v námořnictví. A není proto divu, že když se Kryštof Kolumbus plavil do Ameriky, zvolil pro svou náročnou cestu právě karavely.

Od dob Kryštofa Kolumba se Sao Vicente hodně změnilo. Místo námořníků a bohů, kteří zde údajně také přebývali, se dnes po tomto Svatém mysu procházejí desítky turistů. Na útesech vyrostly stánky, ve kterých prodavači nabízejí především huňaté svetry, teplé čepice a pletené ponožky. Možná se vám to zdá trochu pomatené - zimní zboží v jedné z nejteplejších zemí Evropy. Ale vzhledem k prudkému studenému větru tu nepůsobí takový trh tak nepatřičným dojmem. Vůbec nejoriginálnější je stánek, nad kterým se skví německý nápis - poslední pečená klobása před Amerikou. Voňavé bratwursty si prý zamilovali zejména němečtí návštěvníci. Jediné, co se jim na jejich oblíbených klobásách nelíbí, jsou přemrštěné ceny. Zato se jim ale nabízí velký luxus. Mají na výběr klobásy západoněmecké i východoněmecké. Nutno však dodat, že východoněmecká klobása je od té západoněmecké k nerozeznání.

Na nejzápadnějším místě kontinentální Evropy, na Cabo da Roca, si sice pečené klobásy nekoupíte, ale asi za dvojnásobek si můžete opatřit originální certifikát. Ten je velkou chloubou místních zaměstnanců: kde končí země a začíná moře, kde vládne víra a dobrodružství, která vedla portugalské lodě při objevování Nového světa. Tak to si můžete přečíst, když si uspoříte na takový certifikát, který prý jde doslova na dračku. Je to totiž důkaz, že jste na konci světa opravdu byli. "Vyrábíme certifikáty už od sedmdesátých let. Ročně jich tiskneme asi padesát tisíc. Nejčastěji je kupují Japonci. Když přijedou z takové dálky, chtějí mít nějakou památku. Napíšeme tam jejich jméno a datum a oni se pak doma mohou pochlubit, že dobyli nejzápadnější místo kontinentální Evropy. Někdy si pro certifikát přijedou sousední Španělé nebo také Francouzi a Italové."

Je zajímavé, že samotné Portugalce konce světa v jejich rodné zemi moc nevzrušují. V létě je tu prý jen okolo pěti procent Portugalců. Někteří o těchto výspách Evropy vůbec nevědí. A jsou to třeba i lidé, kteří bydlí poblíž. Jak se také říká, někdy ani nevíme, co máme za humny.