Nade mnou hejna krákoravých vran, / Jimž otevřel jsem srdce dokořán. / Je podzim, smutný čas je tuláku. / Bez kvítí luh a lesy bez ptáků. - Už jen tyto čtyři verše vyvracejí obecně tradované tvrzení, že Viktor Dyk byl básníkem po výtce politickým, znepokojovaným osudem národa, ale zcela postrádajícím osobní lyrickou notu. Neprávem přežívá názor, že Dyk byl pouze hlasatelem národní energie a hrdosti, který mířil proti všem, kdož ji uspávali, že trpěl představou národa malodušného a malověrného, že útočil proti maloměšťácké kondelíkovštině, proti kompromisům a bezpáteřnosti. atd. atd.To vše je jenom díl pravdy.

Tuto dílčí podobu básníka Dyka přesně postihl jeho vrstevník a známý literát Hanuš Jelínek, když napsal: "Srdce, toužící horoucně po absolutnu, je stále pod dozorem chladného, logického a výsměšného mozku. Odtud jakási neschopnost vysloviti se otevřeně, oddati se, vzdáti se bez výhrady. Každá věta, v níž se projeví cit, je hned jakoby zakřiknuta ironickou glosou, každé podlehnutí citu zmrazeno nedůvěřivým výsměškem."

Jenže Viktor Dyk přijal svou roli básníka - politika a novináře jako úkol doby, aniž by však v sobě zamlčel intimního pozorovatele přírody v rozpuku, žáru i zmaru, pozorného a pokorného chodce a zapisovatele pomíjivosti, pro něhož krajina je zároveň "krajina duše". A zdá se, že právě tyto zdánlivě okrajové a nečasové verše nejlépe času odolávají.

Pořad Krajiny duše je výborem Dykovy lyriky, vzdálené hlasu a halasu doby. I proto si přímo říká o souzvuk s hudbou. Hodinový literárně hudební koncert nastudoval režisér Dimitrij Dudík.