Úterý 1. 10. 2002 PRIMA - 19.55 hodin

Režie Dieter Kehler. Hrají Rita Russuková, Thomas Fritsch, Sandra Speichertová, Andreas Bruckner, Jan Sosniok, Corinna Drewsová, Karl Schönböck a další.

Středa 2. 10. 2002 ČT 1 - 21.30 hodin

Už tehdy ve Skandinávii vznikaly filmy, které se tázaly po smyslu lidské existence, zamýšlely se nad mravními aspekty, svědomím i duchovní vyspělostí, hledaly paralely v minulosti. Bergman tyto otázky jen rozvedl a povýšil k všeplatnému podobenství. Některá jeho díla vstoupila do obecného povědomí: Lesní jahody, Sedmá pečeť, Mlčení, Hodina vlků, Hanba. Pověstným se stalo citlivé ohmatávání zjitřeného lidského nitra, obtížně se vyrovnávajícího se ztrátou víry i naděje. Jeho hrdinové úpěnlivě hledají nějaký záchytný bod, avšak nacházejí jen prázdnotu - namísto božích pokynů se rozeznívá toliko deprimující mlčení.

Ovšem kromě Bergmana určovala tvář skandinávské kinematografie plejáda dalších tvůrců: ve Švédsku Jan Troell, Bo Widerberg či Vilgot Sjöman, ve Finsku třeba Rauni Mollberg, v Dánsku Bille August. Zesílil zájem o sociální problematiku, o tvář člověka, utvářenou hmotnými i duchovními podmínkami, které jej obklopují. Skandinávie ještě nepodlehla klipové mánii diktované Hollywoodem, kdy horečný spěch vyprávění je vším - i zábavné snímky si udržují vypravěčskou uměřenost, která nesklouzavá k lacinému pitvoření. A zapomenout bychom neměli ani na herce: pozapomenutá dvojice komiků Pat a Patachon, kteří se proslavili ve 20. letech, pocházela z Dánska; ve Švédsku vyrostly takové osobnosti jako Max von Sydow nebo Liv Ullmannová.

Skandinávskou část nazvanou Jsem zvědavá režíroval pro cyklus Století filmu publicista Stig Björkman, od něhož jsme mohli např. číst do češtiny přeloženou monografii o Woodym Allenovi. S pojmenováním této epizody si dovolil zažertovat - i když sotva máme šanci tento vtípek ocenit. Původní titul Jag är nyfiken je totiž totožný s názvem kdysi skandálního filmu Vilgota Sjömana, s nímž má tento dokument navíc společnou i průvodkyni Lenu Nymanovou. Jenže Sjömanův snímek se u nás nikdy neuváděl, jen v časopise Film a doba kdysi vyšel jeho scénář. Zatímco Sjöman zkoumal, jaké posuny se ve švédské společnosti děly během bouřlivých 60. let, nechav hrdinku, aby se dotazovala na sex a politiku, aby si dokonce vedla kartotéku milenců, nyní tatáž hrdinka pátrá se stejnou zvídavostí v dějinách filmu. A kdyby Česká televize Sjömanovu vnějškově jakoby anketní výpověď zpřístupnila, mohli bychom si ověřit, že v obou případech si počíná naprosto suverénně.

(jš)

První část dvoudílného filmu Lesk a bída země české nabízí nahlédnutí do zákulisí mechanismů, kterými jsou "vytvářeny" milované a obdivované hvězdy. Mechanismů, které nás nenápadně, ale účinně donutí mít je rádi, jásat, když je vidíme a zas a znovu je vyžadovat. Snímek se věnuje i televizi Nova a změnám v České televizi pod jejím vlivem. A samozřejmě takzvané infozábavě, produkované všemi našimi televizními stanicemi, neboť právě ona se stává univerzálním sdělovacím jazykem. Podle Roberta Sedláčka však nejsou Češi při setkání s mediální manipulací poslušnějšími ovcemi, než je tomu jinde v Evropě. "V Německu, Anglii, Itálii nebo USA se vyrábějí - ač se nám to může zdát po osmileté komerční masáži neuvěřitelné - ještě horší "zvěrstva" než u nás. Ovšem my jsme učenliví žáci...," říká k tomu režisér.

S Janem Kellerem, ekologem, sociologem, brněnským vysokoškolským pedagogem a občasným novinovým glosátorem, spolupracoval Sedláček už dříve. "Pro Českou televizi jsme spolu natočili třicetidílný seriál Ať svět balí malí. Zkratkovitě a pokud možno vtipně vysvětloval dětem, že veškeré vymoženosti naší civilizace si vybírají daň jak v mezilidských vztazích, tak ve vztahu člověka s přírodou. Lesk a bída země české je v podstatě sofistikovanější verzí pro dospělé. Je to o mediálním světě, který k dospělým přistupuje jako k dětem," vysvětluje Robert Sedláček.

Sobota 5. 10. 2002 ČT 1 - 14.30 hodin

Režisér Jean Becker má rozhodně šťastnou ruku v obsazení rázovitých postav, rozšafných lidiček, mírně durdivých a škorpících se, každopádně však solidárních navzdory svému sociálnímu statutu (včetně stále udiveného doktora Amedéea, prožívajícího každou běžnou událost - třeba hledání hlemýžďů - jako velký svátek). Přijmeme i zjevný sklon k idealizaci, skrze niž jsou jednotlivé události nahlíženy. Tomu se do značné míry podřizuje i modelace hlavních postav, dvou nerozlučných kamarádů. Jsou jimi demobilizovaný voják Garris (Jacques Gamblin), jenž se v mokřinách na dlouhé roky usadil, a rázovitý tlouštík Riton (nečekaně mnohavrstevný Jacques Villeret, známý zejména z Blbce k večeři), o něhož se Garris svým způsobem stará a na něhož dohlíží.

Zatímco Garris je až čítankově nadneseně moudrým a vyrovnaným (přenese se i přes zklamání v lásce k půvabné, ale poněkud koketní služce Marii, která upřednostnila výhodnější partii), Riton přes své laskavé srdce podléhá okamžitým impulzům, je vznětlivý a nedomýšlí následky svých činů (třeba když vyprovokuje konflikt se stejně impulzivním boxerem, jemuž kariéra i svoboda skončí za vězeňskou mříží), ale současně bázlivý a vystrašený. Právě Ritonova postava se Villeretovou zásluhou stává nejpropracovanějším prvkem celého vyprávění.

Děti z mokřin jsou smířlivé, laskavé, úsměvné dílo, které ve svých postavičkách hledá především člověka se všemi jeho přednostmi i chybami, s ješitnostmi i laskavostí. Ušlechtilý Garris, sám typ člověka z neznáma, do něhož opět odejde, jakoby určuje - zvláště pro Ritona - mravní klima: je přijatelnější žít z náhodných výdělků než přijmout značnou výpomoc od bohatých, kterou chápe jako cosi zavazujícího, ba ponižujícího. Je příznačné, že humor není spojen prvoplánově s ním, nýbrž s postavičkami, které jej obklopují, zejména pak těmi, které přicházejí z vnějšku: stačí si vybavit vlakový výlet na sběr hlemýžďů, prožívaný doktorem Amedéem jako úžasné dobrodružství.

Děti z mokřin přinášejí laskavé, byť trochu staromódně koncipované vyprávění. Stvrzují, že humor se nemusí nutně valit z každého záběru, že může plynout docela poklidně, nenápadně prýštit z obyčejných situací, ze smyslu pro nenadálý postřeh a náhlou změnu nahlížecí optiky. Laskavost a okouzlení zde nejsou prázdnými pojmy.

Neděle 6. 10. 2002 ČT 2 - 20.00 hodin

Zora Cejnková nedávno zaujala svým podílem na cyklu Hrdelní zločiny a nutno říci, že "její" část cyklu byla nejzajímavější. Ke zločincům a jejich činům se tedy dostala velmi blízko. Teď se věnuje kriminalitě trochu obecněji, i když samozřejmě na podkladě konkrétních kauz z nejrůznějších oblastí: "Opočenský" - nutná sebeobrana, "Orlík" či "Roubal", - nájemné vraždy, "Lehké topné oleje" - hospodářská kriminalita. Byly to případy, které znamenaly zlomové okamžiky pro práci kriminálky, justice i pro celou českou společnost a koneckonců byly i tvrdou lekcí vyšetřovatelům, kteří museli reagovat na dosud neznámé jevy.

Policie se s novými formami kriminality snaží vyrovnat. I o tom je snímek Proměny českého zločinu. Každý vybraný případ reprezentuje jednu metodu vyšetřování, sledování, vyhodnocování informací. Seznámíme se tak s případy vyšetřenými pomocí termovize, testů DNA, superprojekce, detektoru lži, počítačů, policejních agentů. V návaznosti na to je podstatná i skutečnost, zda získané informace stačily k odsouzení pachatele před soudem. A jako úplný dovětek - reakce tisku a veřejnosti. Zde stojí za zmínku působení televizí, například jistá komerční televize málem zhatila jedno zatčení, protože prozradila přísně utajovanou policejní akci v mimořádném přímém přenosu!

Díky časovému odstupu je ve snímku možné hodnotit, jak policie a kriminálka obstály a jaké byly další důsledky vyšetřování, tedy to, zda případ změnil naše trestní právo, co znamenal pro postižené, pro pachatele i pro zainteresované kriminalisty. Nejde tedy o jednostranné vychvalování práce policie, ale o celkovou reflexi zločinu v naší současnosti.