Spisovatel Tom Clancy, obdařený až děsivou schopností předvídat možné mezinárodní konflikty, si oblíbil jednu postavu - agenta CIA Jacka Ryana. Přešel i do filmu, kde vystřídal několik představitelů (mimo jiné Harrisona Forda); nyní mu propůjčil svou tvář Ben Affleck. Oproti dřívější sebejistotě se nebývale omládlý hrdina spíše teprve učí obstát v zatěžkávacích zkouškách.

Jestliže dosud Ryan bojoval s omezenou, spíše lokální hrozbou, jak ji představuje irská IRA nebo jihoamerické narkomafie, ve filmu Nejhorší obavy má plné ruce práce, aby zachránil doslova celý svět. Zakuklení neonacisté nejenže seženou nukleární zbraň, zapomenutou v píscích Středního východu, ale odpálí ji tak, aby vzbudili podezření, že za teroristickým činem stojí Rusové. Což se jim zdaří a válečný konflikt mezi velmocemi se již přehupuje přes osudnou hranici...

Režisér Phil Alden Robinson zaujme sugestivní evokací jednotlivých prostředí i událostí. S trochou jímavosti postihuje, jak se z původního analytika mezinárodních vztahů stává přeborník v akčních záležitostech. I když se asi vyskytnou výtky, že vyprávění je příliš rozvláčné, není to přesné postižení jádra problému. Filmu se daří navodit určitou serioznost, vyhýbá se zbytečnému zveličování, příběh se snaží držet v mezích uvěřitelné normality, snad se znalostí věcí nahlíží do rozhodovacích mechanismů na nejvyšších vládních místech.

Sporné body nacházím jinde: vnější důstojnost (včetně nezbytného vlastenčení) totiž narušují zbytečné syžetové konsktrukční zkraty. Lze uvěřit, že by izraelská armáda ztratila letadlo i s jadernou pumou na palubě, aniž by se pokusila prohledat trosky? Že žádoucí informace zná stařičká matka jednoho z nezvěstných ruských vědců, která je důvěřivě prozradí americkému agentu? Ostatně celá ruská linie, zjednodušená na samý okraj plakátovitosti, pracuje s karikujícími rysy, příznačnými pro někdejší studenoválečnické filmy.

V takovém kontextu je pak pouhou romantickou smyšlenkou vzorná, byť pochopitelně tajená spolupráce mezi "šedými eminencemi" obou velmocí, svorně myslícími na to, aby zůstala otevřena příslovečná zadní vrátka. Také humorně nadlehčovaný milostný motiv i přítomnost rádoby vtipných průpovídek jen zavádějí celé vyprávění k nepatřičným končinám. Tvůrci, navíc nuceni výrazně omezovat košatost rozměrné Clancyho předlohy, se prostě nedokázali rozhodnout, zda se přikloní ke střízlivému, diváckých úliteb zbavenému pojednání o zákulisí nejvyššího politického rozhodování skrytého zrakům běžných smrtelníků, nebo zda natočí honičkovou rozprávku s mírně smolařským hrdinou, jehož chladně analytická duše zatím vítězí nad emocemi.

Nejhorší obavy řeší především bagatelizací událostí, jimž proto schází potřebná katarze, aby získaly skutečně varovný rozměr. Právě banalizace aktuální látky zavinila, že hrůznou tragédii nahlížíme jako bezmála zanedbatelnou prkotinu; ostatně i samotní teroristé se utápějí v odrazujících klišé a papírových frázích, aniž bychom pozorovali zájem tvůrců přiblížit nám jejich mentalitu a uvažování. Podobně jako v nesrovnatelně hloupější České spojce je tak problém terorismu opět zlehčen, připománá spíše hrozivé mračno, do něhož stačí fouknout, aby se rozplynulo. Američtí hoši přece pokaždé spolehlivě zasáhnou.