40
vychází 23. 9. 2002
Titulní rozhovor
Bratři Ebenové? Dělají
na tom...
Marek: Já se na to strašně těším. Ten moment, kdy máte poprvé v ruce opravdickou desku s bukletem, to je strašně hezká chvíle. Album je takové děcko - v obou případech máte pocit, že po vás přece jen něco zůstalo.
David: Člověk pořád zvažuje, jestli vše bylo tak, jak mělo být. Deska je taková danost, když vyjde, už se s ní sice nedá nic dělat, ale je to radostný pocit.
Kryštof: Já beru každé album jako takovou konzervu určitého období, vaše práce, ale i vše ostatní, co k té práci patřilo, se deskou jaksi zakonzervuje. Vlastně působí jako takový asociační generátor.
Marek: To je pravda, muzika je strašně emotivní záležitost, s písničkou - a to nemluvím o našich věcech, ale o hudbě vůbec - se vám vybaví balík informací, který máte na konkrétní písničku navázaný. Je tam vaše osobní i politická situace, práce, kterou jste tehdy dělali, zkrátka celá řada věcí.
A vy se vracíte ke svým
starším deskám?
Kryštof: Já občas ano. Například když si pustím Tichou
domácnost, vybaví se mi, jak jsem den po jejím křtu odjížděl do Anglie na stáž a
desku si vezl s sebou. Jel jsem přes celou Evropu - a když jsem do Anglie konečně
dorazil, rozmlátil jsem auto a byl na dně. Tenkrát jsem si to album často pouštěl a
vzpomínal, v jaké pohodě jsem z Prahy odjížděl.
Marek: My se nikdy činností skupiny neživili, měli jsme vždycky nějaké jiné povolání, které bylo tou naší prioritou. A já myslím, že pro muziku je to do značné míry výhoda. Když můžete psát písničky a natáčet s pocitem, že vlastně nemusíte, že je to cosi nad plán a že se tudíž nemusíte snažit o to, aby se vaše album nějak extrémně dobře prodalo - jinak že vás to zruinuje -, získáváte příjemný a pro tu muziku užitečný nadhled. Kdybychom museli vydávat desku každý rok a celý ten kolotoč by se stále opakoval, obával bych se toho, že se z muziky vytratí ta radost. A za sebe můžu říct, že já se při přípravě nového alba královsky pobavil. A taky jsem konečně dělal něco, co nezačíná slovy "Dobrý večer, dámy a pánové!" Takže pro mě je muzika takový vítaný odskok.
Kryštof: V mém případě jde o ostrý střih z akademického prostředí mezi muzikanty. Je pravda, že jak mezi muzikanty, tak mezi vědci se najdou svérázní lidé, a pozorovat, jak jsou ti lidé svérázní jinak, tedy jak se ten jejich svéráz liší, je velmi zábavné. Když člověk jede rovnou z ústavu do nahrávacího studia, tak musí mozek úplně přepnout a jedná, jako kdyby se někam přestěhoval.
David: Kapela obohacuje to, co člověk dělá pravidelně, běžně. Ale účinkuje to i zpětně. Když člověk hodně pracuje na desce, už se zase těší na to, až se vrátí do svého hlavního povolání.
Marek: Myslím si, že skupina pro nás v podstatě plní funkci koníčku, je to hobby.
Většina písní skupiny Bratři Ebenové pochází z pera Marka Ebena. Co však zbývající dvě třetiny skupiny - nemáte autorské ambice, Kryštofe a Davide?David: Já myslím, že máme spíš ambici zpracovat si party svého nástroje sami, málokdy se stane, že od Marka dostaneme píseň, na které se už vůbec ničím nepodílíme. Jde nám hlavně o to, napsat si svou část písně co nejlépe.
Marek: Pravdou ale je, že my si ty party vlastně vůbec nepíšeme. Náš strýc, Ilja Hurník, je z toho jako klasický muzikant vždycky u vytržení. Nechápe, jak můžeme nazkoušet písničku bez toho, abychom ji měli zapsanou v notách. Jiné to je, když natáčíme s hosty, jim do not něco dát musíme, aspoň harmonické značky. Ale ono je i v tomto případě lepší ponechat lidem volnou ruku, protože každý muzikant je tvůrčí člověk a svůj part si může napsat sám.
Skoro bych řekl, Marku, že jste ten typ autora, který velmi zvažuje, zda novou píseň vůbec vypustí do světa. Jakým jste autocenzorem - kolik písní bychom nalezli ve vašem šuplíku?V šuplíku toho moc není. Já píšu pomalu a radši nepíšu vůbec, než abych psal něco, o čem bych už v té chvíli měl nějaké pochybnosti. Víte, řada kolegů píše pořád. Složí písničku, pak ji předělají, udělají druhou verzi, třetí verzi. To já dělávám málokdy. Než bych měl mít na papíře špatný rým, to ho radši ani nezaznamenám. Jak se vlastně ve skupině Bratři Ebenové uskutečňuje výběr písniček na album? Máte v tomto ohledu všichni rovná práva?
Marek: Určitě ano, já si neumím představit, že bych přinesl písničku, kluci mi řekli, že se jim nelíbí - a já bych přesto trval na tom, že na desce bude. K takové situaci nikdy nedošlo. Mně by to bylo proti srsti. Na poslední desce Tichá domácnost vám vypomohl písničkář Karel Plíhal, který je mistrem písňových miniatur. Také písničky vaší skupiny neoplývají zrovna šestiminutovou stopáží. V čem je podle vás výhoda krátkých písniček?
Marek: Plíhal je extrém. Z materiálu na jeho starší desce Králíci, ptáci a hvězdy by každý jiný autor udělal minimálně dvě alba. On má ty písničky tak kratičké, třeba minutu nebo dvě... Až bych u některé toužil, aby trvala dál, ještě bych chtěl mít jednu repetici, ještě bych se chtěl potěšit. Ale jak říkám, Karel Plíhal, to je extrémní poloha, naše písničky měly vždycky alespoň okolo tří minut. Výhodu to samozřejmě má - tříminutovou píseň jsou ještě ochotni zahrát v rádiu, kdežto šestiminutovou už vám nikde nepustí.
David: My už předem nepočítáme s nějakými dlouhými instrumentálními sóly, ty písničky jsou většinou postavené na hotovém textu, eventuálně na nějaké mezihře, o moc víc se do nich ani nevejde.
Kryštof: Taky záleží na textu. Když je v něm nějaký delší příběh, tak ta píseň může být delší.
Marek: To mám nejradši, když písnička popisuje příběh. Ale mně se stává, že moje rýmy se příběhu vzpouzí, že ve chvíli, kdy chci nějakou situaci toho příběhu do písničky dostat, vyjde mi z toho banální rým.
Mluvili jsme o producentovi vaší předešlé desky Karlu Plíhalovi - jak se od jeho způsobu práce lišil přístup Pavla Skály, který produkoval vaše nové album?Kryštof: Pavel měl ucho na jiné věci, než na jaké jsme měli ucho my. My slyšíme nástroje, on slyšel i ten efekt. Během natáčení také dost často poznal, co ta která písnička chce, zvláště v okamžicích, kdy jsme hráli s větší kapelou, tedy s basou, bicími. Například korigoval to, co hrál bubeník.
Marek: Já si myslím, že je strašně důležité, aby si rodinná kapela desku nerežírovala sama. Ve studiu nutně potřebujete mít někoho, kdo s vámi nemá vůbec nic společného. Nějaké vnější ucho, člověka, k němuž můžete vzhlížet jako k režisérovi a který - ač to zní absurdně - sjednotí celek. A takový člověk by měl být také vnitřně naladěn na stejnou frekvenci jako vy. V případě Pavla Skály se i to ohromně dařilo. Rozuměli jsme si.
Vaše spojení s kapelou Etc...
Vladimíra Mišíka už asi není náhodné. Desku vám produkoval její kytarista, ve
studiu vám vypomohli další muzikanti z Etc... a právě pro starší album Vladimíra
Mišíka Město z peřin jste, Marku, napsal pár textů. Co vás přivedlo ke spolupráci
s muzikanty právě z této kapely?
Asi to, že jsou nejlepší! A taky jsou takoví zemití, daleko problematičtější by
bylo spojit se s řekněme funky kapelou nebo skupinou, která je víc postavená na
elektronice. Etc... de facto hrají na klasické nástroje, protože elektrická kytara
už dnes klasickým nástrojem je. A to se k té naší akustické sazbě hodí.
Marek: Ta písnička vychází z pocitu, který je nám všem společný, já bych z toho umělce nevyčleňoval. Myslím si, že každý člověk v této zemi má pocit, že pořád na něčem dělá, a ono ne a ne a ne...
Kryštof: S tlakem jistého termínu se setkáváme všude, zdaleka ne jen v umělecké sféře. Nad každým šéfem stojí ještě jeden šéf a v určité době vyžaduje určité věci. Zvláště tady v Praze je to běžný obrázek.
Marek: Mně se na tom líbí ještě jedna věc. Ta floskule já na tom dělám je rovněž oblíbenou větou lidí, kteří na tom nedělají vůbec. Znám to z vlastní zkušenosti. Čeká vás něco, co máte udělat, a nechce se vám do toho. Pak do telefonu říkáte - "jo, hele, dělám na tom, dělám na tom", ale neděláte na tom vůbec!
Na novém albu je i parodie na slovník trampských písničkářů. Vy jste ale ve svých začátcích také nějaké ty Porty absolvovali. Předpokládám, že už tehdy jste o písních některých svých kolegů smýšleli stejně jako dnes - jak jste na takových folkových festivalech mohli vydržet?Marek (smích): Ale ono to mělo svůj půvab. Když jsem na Portě prvně zažil, jak třicet tisíc lidí povstalo při Vlajce, přišlo mi to docela dojemné: to hnutí mysli a určitý vzdor vůči tomu, co člověk denně vídal ve zprávách a co se nám snažili vštěpovat. Já koneckonců, to mi bylo tak čtrnáct patnáct let, taky jezdil pod širák. I tu usárnu jsem měl - jenom jsem si ji nikdy neuměl zabalit, což hrozně vadilo takovým těm militantním trampům. Třeba Ivan Preisler, banjista skupiny Wyjou, byl takovým přísným trampem, ač to byl jinak strašně milý kluk a můj dobrý kamarád. Ten například nesnášel, když jsem si při balení usárny nezastrčil konce těch pásečků, takže mně plandaly. Ivan to většinou nevydržel a celou usárnu mi přebalil. Špatný tramp Marek Eben...
Párkrát jsem trampovat zkusil, ale správným trampem jsem opravdu nikdy nebyl. Jednou jsme si vyšli na takový puťák, těšili jsme se, že budeme spát pod širákem. Šli jsme, myslím že z Kácova, po železniční trati až do Českého Šternberka. To je spousta kilometrů a jít tak dlouho po trati, to je něco strašného - kdo to nezkusil, neví. A víte proč? Nemůžete totiž jít jenom po těch pražcích, krok vám vždycky vyjde tak, že jdete stylem pražec - díra - pražec - díra. A protože jsem si usárnu zase špatně zabalil, na konci té strastiplné pouti mi začínala v zátylku a končila pod koleny. Takže to byla taková trampská špageta, ve které sice byly spacák, celta, pytel, ale v absolutně neforemném tvaru, no něco hrozného. Ale já doufám, že ty mé vzpomínky a ani ta píseň nevyznívají tak, že bych byl nějakým odpůrcem nebo kritikem trempinku. Však také skupina Bratři Ebenové mezi trampy nikdy velký úspěch neslavila, že?
Marek: To už vůbec ne. K pískotu publika stačilo, abyste měli v kapele bicí. Pamatuju se, jak jsme ještě s kapelou Wyjou vystupovali na Portě v Ústí nad Labem. Ještě jsme ani nepostavili bicí soupravu a jakýsi tramp z třetí řady už řval: "Do Londýna s nima!" Co bych za to tenkrát dal.
Další vaší na první
poslech úsměvné skladby Sprostý chlap se zhostil Jiří Schmitzer. Ta píseň je pro
mě karikaturou populistického politika. Byl pro vás, Marku, někdo konkrétní
inspirací?
Ta písnička byla napsána pro hru Ypsilonky Vosková figura, v níž hrál Jirka
Schmitzer generálního prokurátora Jagužinského, což je skutečná postava z doby
Petra I. A tenhle Jagužinskij se pral o moc s Menšikovem, to byl druhý takový boss.
Toho hrál Broňa Poloczek, tlustý chlap, proti němu ten Jirka, hubenej jak tužka, v
dlouhém kabátě... Jagužinskij v té hře skutečně mužikům stále vypráví, že je jeden z nich, že je z lidu, ale jeho činy jsou samozřejmě
na hony vzdáleny tomu, co říká. Trošku mi připomínal Mečiara.
David: Jelikož nás deska velmi bavila, je možné, že bude-li příležitost a také nové písničky, zase něco natočíme. Ale to je věc dalšího vývoje.
Marek: To je spíš a doslova hudba budoucnosti. Jen žádné cíle.
MILAN ŠEFL
Foto JAN ŠILPOCH