Čtu si článek o tom, jak je kdo na světě šťastný. Jsou bohatší lidé šťastnější než chudí? Ten článek, opírající se o celosvětové sociologické výzkumy, říká, že většinou ne. Mezi velmi vyrovnané lidi patří prý dokonce obyvatelé slumů v indických velkoměstech. Důvodem jsou tradičně silné rodinné vztahy, pocit pospolitosti a solidarity. Zajímavé! Článek totiž čtu v letadle, které míří do Bombaje.

Vedro, špína, hluk a všudypřítomný puch, to jsou mé první dojmy z Indie. Chaos na ulicích, davy lidí. To je nějaká demonstrace? - ptám se. Ne, to se jen lidé vracejí z práce, odpovídá mi znalec místních poměrů. Ale nepotkáváme jen Indy, kteří práci mají. Po ulicích posedávají spousty těch ostatních, kteří nabízejí květiny, cetky, korálky... Nebo ti, co žebrají, tedy předvádějí svá tělesná postižení (často prý záměrně vytvořená pro zvýšení "kvalifikace"). Malé děti, ba i zcela čerství kojenci, jsou protahovány v náručí žebrajících matek nebo sourozenců dopravním chaosem bombajských ulic, jsou ukazovány do projíždějících aut. Natažené špinavé ruce. V Bombaji pořád přemýšlím o pojmu štěstí.

Pak vidím i slumy. Strašlivá špinavá hmota, táhnoucí se co oko dohlédne, hemžící se lidmi. To jsou tedy oni vyrovnaní šťastlivci, o kterých jsem si četla v letadle.

Ptám se svého průvodce. Ano, vcelku prý je to tak - ti lidé se ve slumu narodili a neznají nic jiného. Jsou se svým údělem srozuměni. Svět, který znají, je takto postaven, takto funguje, a oni se nebouří. Nechtějí víc, nechtějí dál, žádnou změnu nečekají ani neplánují. Jejich děti budou žít stejně. Je to vyzkoušené.

Později mi naše aktivní a činorodá konzulka Irena Krasnická mi říká o akci, na které se konzulát také podílí. Sociální pracovníci mezinárodní charitativní organizace vytipují šikovné a nadané chudé děti a hledají sponzory jejich vzdělání. Za celkem málo evropských peněz se dá v Indii pořídit hodně.

Tradiční evropská představa vnímá vzdělání jako základní cestu z bídy a chudoby. Zajímá mě ta akce a určitě se chci zapojit. A hned přichází také tradiční evropská pochybnost. Není takový zásah do ustálených zvyklostí vlastně kontraproduktivní? Nebudou takové vzdělané děti nekonečně nešťastné až nahlédnou bídu svých rodin a ubohost svého okolí? Neopustí své zázemí a nevrhnou se do světa, který jim přinese jen nejistotu, zklamání a vlastně ryzí neštěstí? Ale hned tu pochybnost zaháním. Třeba taková drobná dnešní výpomoc přinese efekt až za stovky let. Dalším generacím. Někde se prostě začít musí. A formuluji si své štěstí: usilování.