Když jsem zhruba před měsícem napsal do Týdeníku Rozhlas, že noviny nejsou noviny (protože ani stát není stát a demokracie není demokracie), zdálo se mi v noci, jaký to asi bude mít ohlas: budu některým čtenářem vyzván, abych řekl, co tedy vlastně jsou. Musím proto pokračovat - noviny a média vůbec měly postupně dvě funkce: nejdřív byly stvořeny pro informace a potom pro zábavu. Informační úlohu plní špatně, neboť jsou tendenční a novináři sami už k zásadním věcem přístup nemají. Když se k podstatné kontroverzní informaci dostanou, je její výklad tak složitý, že se smyslu nedobereš. A druhá funkce - zábava - je k ničemu. Teprve třetí okruh základního poslání novin a ostatních médií vypadá nadějně, ale všichni na jeho naplnění teprve čekáme. Je to nový výklad světa. Všichni čekají na to, že média budou konečně zase jako dřív, v poctivých dobách, svět komplexně popisovat a vykládat. Jak se v novinách zase odrazí svět, jaký opravdu je, a jak dodají tomuto obrazu světa pravdivý a v dobrém smyslu slova zaujatý výklad, který lidem zase ukáže, co mají dělat a proč. Že takový výklad bude po letech a desetiletích nejdřív účelového glajchšaltování a potom postmoderního planého relativizování skutečně osvěžujícím proudem čisté vody. A bude tu obraz světa, kde jedno zapadá do druhého, kde všechno má svůj smysl a účel, obraz, který ani věda neumí momentálně zformulovat, protože ten její je jen dílčí, roztříštěný a asi i nepravdivý.

Není tu zatím nikdo, kdo by s celistvým vyložením světa přišel. Čeká se na něj. A tak - zatím, co se čeká - musí lidé dál žít, rodit děti, pokračovat v produkování nových generací, aby tu byl v budoucnu někdo, kdo by tuto zprávu přijal. (A také, nebo spíš v první řadě, tu musí být v budoucnu samozřejmě společenství, ze kterého by se měl autor takové zprávy o novém výkladu světa narodit.) Proto jsou tu ještě pořád i média, noviny, aby byly připraveny takové poselství šířit. Proto jsou noviny ještě na světě.

Byl to jen sen, nebo krátké přemýšlení v pauze mezi mělkým a hlubokým spánkem, protože jen ve spaní můžete tak provokativně věci zjednodušit a dojít k tak extrémním a naprosto nepřijatelným závěrům. Vždyť jak by mohl někdo přijít s převratným pohledem na svět, s vyložením jeho smyslu, s reálnou nadějí na nějaký nový, poctivý řád věcí?

A přece se to v minulosti stalo, dokonce několikrát. Ba dělo se to skoro pořád, kam až lidská paměť sahá. Sahá možná tak k neolitu, kdy přišel konečně někdo s tím, že je potřeba se usadit a pěstovat obilí. Pak následovaly pyramidy, řecká demokracie, římská republika, křesťanství, renesanční vzdělanost a tak dále a tak dále. Pořád někdo přicházel s novým výkladem světa, dával věci do smysluplných souvislostí a přinášel lidem naději.

Na počátku každé epochy byla vize. To je to, co nám chybí. Hned po sametové revoluci se naivně věřilo, že takovou vizi někdo vysloví, že společnost bude získána pro takový program, který všechny strhne. Vize je něco, co dokáže nadchnout. Nic takového se nestalo. Jeden vysoce a dnes ještě výše postavený politik potom řekl, že vizi nepotřebujeme. Potřebovali jsme tenkrát, aby někdo řekl: "Pot, slzy a krev." Tu chvíli jsme jako malý národ promeškali a ztratili jsme hodně: nejdřív nadšení, potom kapitál a nakonec nevinnost. Možná bychom to ve víru svobody ztratili tak jako tak, ale kdo to může říci stoprocentně, když tu vizi nikdo nevyslovil? Když jsme to nevyzkoušeli? Taková příležitost se už opakovat nebude.

Jaké cíle má svět? Ubránit se terorismu. Připravit se na střetnutí s asteroidem - letí jich sem tisíc a jen pět set máme pod kontrolou. Vyrovnat se s hrozbou, že zanikne Golfský proud - v tajné zprávě Pentagonu se píše, co nás čeká do roku 2020: změna klimatu, zatopení pobřežních měst, migrace ze severu, hlad a válečné konflikty. Boj o naftu a vodu. Žádnou vizi v těchto plánech nevidím. Jenom defenzivní couvání šelmy, zahnané do kouta. Kdo nás z toho může dostat? Umělá inteligence? Nevěřte robotům. Neznají naše prostředí, které se vytvářelo od počátku světa a je v nás zakódováno včetně prvků z hvězd, aktu stvoření, biologického, psychologického a kulturního vývoje. Na to robot nemá.

Nastal prý věk Vodnáře a spojují se s tím velké naděje. Spirituální prognózy jsou však jen opakováním dřívějších okultních teorií, mezi nimiž probleskne živá myšlenka, ale vize to ještě není. V hebrejské bibli by ti, kteří znají tzv. biblický kód, našli určitě správně odhadnutou budoucnost, museli by ale prý vědět, co mají hledat. Algoritmus písmen, ELS - Equidistant Letter Sequences, sekvence písmen se stejnou vzájemnou vzdáleností by mohla dát odpověď, ale nedá. Začarovaný kruh. O tom se v novinách nepíše.

Vracím se k tématu: Co tedy noviny jsou? Jsou vůbec k něčemu? O přítomnosti se vyjadřují mlhavě, neúplně, v náznacích, s naprostým nedostatkem vědomostí a s ještě větší absencí pravdivých (ve vyšším smyslu) soudů. Zároveň jsou to, co byla kdysi bible, svaté knihy, dá se v nich číst a uhadovat, jaká bude naše budoucnost. Jen z náhodných šifer, ze skrytých narážek v médiích, o kterých mnohdy nevědí ani sami autoři, že je tam umístili, si můžete vytvářet obraz o světě, v němž žijeme. A tak to dělám. V jednom deníku, který nedávno zveřejnil charakteristiky našich krajů, jsem se o sobě dočetl toto: Narodil jsem se v čistém, poměrně chudém kraji s vysokou kriminalitou - je to kraj Zlínský, a žiju už pár desítek let v bohatém, stárnoucím, nebezpečném a znečištěném městě. V Praze. Jsem vděčný novinám, že mohu vystihnout oblouk svého života tak brilantně, jak to nedokázali - v těch několika šifrách! - ani ti nejskvělejší romanopisci. Šifry, skryté v textu novin, ve vysílání rozhlasu, v televizi, šifry transcendence, jak je nazýval filozof Karl Jaspers, jsou tím nejdůležitějším, co v médiích hledáme. Je to ta zpráva o letounu, který se s lidským srdcem, určeným k transplantaci, zřítil na Sardinii? Nebo snímek z Hubbleova teleskopu, na němž je deset tisíc galaxií? Nevím.

Z šifer, které zatím umíme stále ještě přečíst, se pořád znovu skládá záhadný obraz světa. Je jen čím dál víc za-šifrovaný. S čím dál větší námahou sledujeme média a jejich zprávy. Někomu se to daří málo, někomu hodně. Někoho dělí už jen krůček od přečtení vize, která se v médiích jednou objeví. Bude to odhad naší blízké i vzdálené budoucnosti, ale zároveň i myšlenka, která dokáže strhnout. A proto ještě pořád čtu noviny.