Němci tvrdí, že železnici jim seslal Bůh jako trest. Německé dráhy - DB - s tím pochopitelně nesouhlasí a ujišťují, že železnice je požehnáním. Němečtí cestující jsou ale nároční, protože mají z čeho vybírat.

Když chtějí být svými pány, volí dálnici, která je zavede prakticky všude a platí na ní neomezená rychlost. Když se chtějí rychle dostat z jednoho konce země na druhý, mohou volit mezi levnou letenkou za 20 euro a dražší vlakovou jízdenkou. Z Berlína do Hannoveru je to přibližně tak daleko jako z Brna do Prahy, Intercity Express (ICE) překoná takovou vzdálenost za hodinu a půl za necelých 50 euro. Supermoderní, bíločervená vlaková souprava s aerodynamickou přídí a interiérem luxusního letounu s vámi letí po speciálně upravených kolejnicích rychlostí až 300 kilometrů v hodině.

Hodně lidí, zvláště mladých, ale nevidí v rychlosti žádnou zvláštní výhodu. "Už jsem ICE jela, ale lepší než běžný vlak mi to nepřijde," říká jedna ze studentek. Další dva mladíci soudí, že cestovat ICE je snobismus. Otec mladé rodiny s nimi částečně souhlasí a upřednostňuje jiné hodnoty: "Často jezdím do Švýcarska a tam jdou úplně jinou cestou. Nejezdí tam tak extravagantní vlaky, zato jezdí na čas. Takže kdyby také v Německu byly vlaky levnější a dochvilnější, nemusely by vypadat ani takhle futuristicky."

Koncept ICE vznikl jako konkurence japonskému Shinkansenu a francouzské TGV. Provozní rychlost německých vlaků je od dvou set kilometrů v hodině až po rekordních tři sta na zatím nejnovější rychlodráze z Frankfurtu do Kolína nad Rýnem. Pro Německo je rychlá doprava nutností, například většina spolkových ministerstev má stále ještě pobočky v Bonnu, kriminální ústředna sídlí ve Wiesbadenu, Ústavní soud v Karlsruhe, zpravodajská služba v Pullachu. Pokud má vlak zpoždění, dráhy slibují vrátit část jízdného. Za hodinové zpoždění je to 20 procent ceny jízdného, pokud vinou DB nedorazíte do cílové stanice do půlnoci, dráhy vám platí nocleh nebo taxi.

Po teoretické přípravě jsem také já zkusil výhody rychlovlaku. Musím uznat, že jsem byl spokojený. S drkotavou lokálkou to nemá nic společného. Stevardka, nebo chcete-li průvodčí, mi nabídla kolu a omlouvala se, že to tady není jako v Lufthanse. Za kolu se musí platit - třetinka za 3 eura. Hladina koly ve sklenici na stolku se ani nehne. V opěradle přede mnou mohu sledovat malou obrazovku s dokumentárním filmem o železnici. Mobil má plný signál po celou dobu, elektrická zásuvka pro můj laptop je také po ruce. Na velkém displeji v čele vagonu se ukazují všechny potřebné údaje, od aktuální cestovní rychlosti až po jméno následující stanice. Pro jistotu je hlásí ještě palubní rozhlas, stačí se totiž na dvě až tři minuty zamyslet, zapomenout vystoupit a další zastávka je o sto kilometrů dál. Jízda je příjemná, pohodlná změna po desítkách tisíc kilometrů ujetých po německých dálnicích služebním vozem. ICE přitom není poslední výkřik techniky. Už v roce 1984 vznikl v Německu první zkušební okruh magnetické rychlodráhy Transrapid - MVP. Prozatím se ale v Německu na realizaci jejich vlastního patentu nenašly peníze.