Mnoho gramofonových desek s nahrávkami kabaretních popěvků, filmových šlágrů, muzikálových melodií Cole Portera, šansonů, sentimentálních staroberlínských písní i burcujících protiválečných songů Pete Seegera či Boba Dylana zpívaných německy, anglicky nebo francouzsky po sobě zanechala německá kabaretní a filmová herečka a zpěvačka Marlene Dietrichová, narozená 27. prosince 1901 v Berlíně.

Jejím otcem byl pruský policejní důstojník, matka pocházela z berlínské klenotnické rodiny. Rodiče chtěli mít ze své dcery koncertní houslistku, proto ji poslali studovat na hudební akademii do Výmaru, odkud pocházela její matka. Ta dokonce dceři zakoupila za celých 2500 marek housle a zaplatila jí studium u slavného houslisty profesora Carla Flesche v Berlíně. Kvůli onemocnění zápalem plic však byla Marlene nucena studium přerušit. V té době ji už zajímalo divadlo, proto nějaký čas docházela do herecké školy významného berlínského divadelního režiséra Maxe Reinhardta, kde si osvojila základy herectví.

Od počátku dvacátých let se mladá Marlene začala objevovat v malých rolích v němých filmech a na divadelních prknech po boku hereckých hvězd Harryho Piela, Willyho Forsta či Hanse Alberse. Její první významnější filmové a divadelní úspěchy přišly v roce 1926, kdy hrála ve třech snímcích režiséra Alexandra Kordy, především ale v revui Von Mund zu Mund. V roce 1928 si na divadelní scéně v revui Es liegt in der Luft poprvé i zazpívala. O rok později sklízela velké úspěchy ve zpěvohře Zwei Krawatten, kde ji oslovil významný filmový režisér Joseph von Sternberg, aby krátce nato dlouhonohé krásce svěřil hlavní roli v jednom z prvních německých zvukových filmů Der blaue Engel (Modrý anděl, 1930).

I když Marlene Dietrichová později natočila v USA kasovně velice úspěšné filmy s řadou předních režisérů a slavných herců (jejími partnery před filmovou kamerou byli například Adolphe Menjou, Charles Boyer nebo Gary Cooper), v paměti všech svých příznivců zůstane navždy zapsána jako věčně mladá a krásná Lola z Modrého anděla. Předlohou tomuto filmu byla próza spisovatele Heinricha Manna z roku 1905 Profesor Neřád, scenárista ale děj posunul do prostředí berlínských kabaretů poloviny dvacátých let. Film Modrý anděl se začal natáčet v německé a současně i anglické verzi 4. listopadu 1929 (tedy pouhý týden po černém pátku na newyorské burze), dokončen byl v polovině února 1930 a premiéru měl 30. března téhož roku. Honorář pro představitelku hlavní role (o niž se ucházela též později neslavně proslulá režisérka Lina Reifenstalová) činil tehdy nevídaných 5000 dolarů. Marlene musela všechny své party zahrát a zazpívat nejprve v němčině a poté znovu v angličtině - natočení slavné scény, v níž Marlene, sedíc na sudu, zpívá píseň Od hlavy k patě jsem pro lásku stvořená, bylo údajně nutné opakovat dvěstěkrát. Marlene - podle vlastního vyjádření - původně tento film považovala za poslední ve své kariéře, ve skutečnosti jí ale otevřel cestu ke světovému úspěchu.

V Hollywoodu Dietrichová natočila s J. von Sternbergem a dalšími režiséry do roku 1942 řadu velice úspěšných filmů (za všechny jmenujme alespoň tituly Maroko a Plavovlasá Venuše). Po vstupu USA do druhé světové války získala americké občanství a přihlásila se k práci na frontě. Navštěvovala bojové jednotky, kde spojeneckým vojákům zpívala své šansony a sbírala zkušenosti jako muzikálová umělkyně. Bezprostředně po skončení války byla opakovaně vyzývána k návratu do Německa, všechny takové nabídky však důsledně odmítala.

Svou první gramofonovou nahrávku - byl jí revuální kuplet Wenn die beste Freundin - natočila Marlene v roce 1928 společně s německou kabaretní umělkyní Margo Lion a hercem Oskarem Karweisem za klavírního doprovodu skladatele Mischy Spolianskeho na gramodesky značky Electrola. Většina jejích neznámějších a nejslavnějších sólových gramofonových snímků vznikla v letech 1929-1930. Byly to především čtyři písně z Modrého anděla, na nichž ji doprovodil jazzový orchestr pod řízením Fr. Holländera, autora hudby k tomuto filmu. Dvě z těchto melodií - Blonde Women a Falling in Love Again - nazpívala současně též v anglických verzích. Pro gramofonovou firmu Ultraphon ve stejné době natočila za doprovodu orchestru skladatele Petera Kreudera jediné dva tituly Peter a Jonny, její další rané nahrávky vycházely ještě na etiketách Grammophon a Polydor. Zajímavá je zvláště v Paříži vzniklá nahrávka šansonu Wo ist der Mann z února roku 1933, na níž zaznívá výrazná jazzová trubka amerického černošského trumpetisty Arthura Briggse, tehdejšího člena orchestru Petera Kreudera. Z gramofonových firem, pro které Marlene natáčela v pozdějších letech, jmenujme například Brunswick, Deccu, Columbii či Philips.

Svou druhou kariéru odstartovala Marlene Dietrichová v roce 1952, kdy s velkým úspěchem debutovala s orchestrem a dívčí taneční skupinou v zábavné revuální show v nevadském městě Las Vegas. V následujících letech vystupovala se zábavnými programy v mnoha zemích celého světa. Svůj kmenový repertoár filmových melodií postupně rozšiřovala o nové písně aranžované známým skladatelem populárních písní Burtem Bacharachem, který ji na světovém turné doprovázel.

Během první poválečné návštěvy Dietrichové v Německu koncem padesátých let vyjadřovala řada jejích bývalých krajanů hlasitý a důrazný nesouhlas s tím, že se Marlene de facto zřekla své původní vlasti. I tak ale proběhla veškerá její tehdejší i následující umělecká vystoupení v Německu velmi úspěšně.

Marlene Dietrichová zůstávala i ve vysokém věku okouzlující a disciplinovanou jevištní umělkyní s prvotřídní pověstí, angažující se v hnutích za porozumění mezi národy a v různých pacifistických organizacích. Veřejně odsoudila v roce 1968 obsazení Československa a téma sovětské invaze začlenila i do jedné z verzí známé melodie Petera Seegera, kterou v šedesátých letech proslavila pod názvem Sag mir, wo die Blumen sind (Řekni, kde ty květy jsou).

Mezi blízké přátele Marlene Dietrichové patřilo mnoho slavných osobností - Ernest Hemingway, Erich Maria Remarque, Jean Gabin, Edith Piaf a další velikáni světové kultury. Po natočení svého posledního filmu Krásný Gigolo (Schöner Gigolo - Armer Gigolo, 1977), v němž také zazpívala svoji poslední píseň, se Marlene v Paříži uzavřela do svého bytu na Avenue Montaigne a téměř z něj nevycházela. O svých zážitcích na jevištích divadel a během filmování napsala romanticky laděnou autobiografii s lakonickým názvem Vezměte jen můj život. Zemřela v roce 1992.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz