Uprostřed léta se nám jistě nejlíp daří hodit za hlavu problémy domácí i světové politiky. Je asi dobře, že se nám v této roční době zdá být největším problémem počasí. A s počasím stejně nic nenaděláme.

Opravdu ne? Je příznačné, že právě v létě se ve světovém tisku objevuje každoročně řada článků i odborných pojednání o klimatu, o klimatických změnách a o tom, nakolik se na nich podílí člověk. A také o tom, zda je člověk proti nim a hlavně proti globálnímu oteplování bezmocný. A nejen proti globálnímu oteplování, ale také - možná že především - proti jevům, které globální oteplování v konečném účinku pravděpodobně vyvolává, a - zdá se to být už dokázáno, i když leckdo pochybuje - jejichž okamžitým a nepochybným účinkem je bezprostřední zhoršování našeho životního prostředí. Například: stále intenzivnější doprava produkující nejen zplodiny, ale i pustošivý hluk. Dlouho jsem hledal slovo. Pustošivý je možná to nejvhodnější, když chce člověk vystihnout účinky dálničního provozu na nervovou soustavu živočichů - člověka nevyjímaje - žijících podél hlavních evropských tepen. Mimochodem dálnice přitahují stále víc pozornost ekologů. A už jsou vidět i výsledky. Nad dálnicemi ve Švýcarsku a ve Francii se objevují tzv. zelené lávky, mosty pro zvěř. Na internetu jsem narazil na zprávu o tom, že ve Švýcarsku se už před sedmi lety zabýval Federální soud, tj. nejvyšší justiční instance, takovou podrobností těchto ekologických staveb, jako je jejich minimální šířka. A budete se divit, ve švýcarském soudním rozhodnutí se hovořilo o šířkách "zelených lávek" mezi 50 a 100 metry! Šířka kolem 20 metrů byla se vší rozhodností zavržena. Ve Francii, kde jsou dálnice ve srovnání s Německem v podstatě poloprázdné, sílí nicméně hnutí za přesun kamionové dopravy na koleje. Když jsem to četl, posílilo to mé přesvědčení, že využití železnice pro přepravu kamionů mezi Lovosicemi a Drážďany bylo v souladu s ekologickým trendy a nemělo skončit. Naopak mělo posloužit jako model. A ještě jeden podnět z Francie: Vláda tam zvažuje docela revoluční zákon, který má zvýhodnit kupce takového automobilu, který by šetřil ovzduší, a naopak znevýhodnit nákup automobilu, který ovzduší nadprůměrně znečišťuje. Výrobcům by přijetí takového zákona asi zamotalo hlavu, ale bylo by v souladu s duchem článku, který před pár týdny napsali pro několik evropských deníků ministři zahraničí a životního prostředí Velké Británie a Francie. Ve francouzském Le Mondu, kde jsem si ho přečetl, dostal titulek: Klimatické oteplování: je už příliš pozdě? Tedy pozdě na to, aby se proti globálnímu oteplování dalo ještě vůbec něco podniknout. Úplně pozdě podle toho článku není, ale ministři podtrhli naléhavost celé záležitosti. Důsledky oteplování planety jsou už na mnoha místech patrné a varovné. Ministři vyvracejí tvrzení, že potřeba hospodářského růstu je neslučitelná s ekologickými imperativy. Velká Británie například snížila v letech 1990 až 2002 emise škodlivin o 15 procent a zároveň zaznamenala třicetiprocentní růst ekonomiky. Jen na okraj: stejnou nezávislost růstového ukazatele na plnění ekologických úkolů můžeme s uspokojením konstatovat i u nás. (Až na propad růstu na konci devadesátých let, který ovšem souvisel spíš s politickými než s ekologickými okolnostmi.) Jenže ani u nás, ani v okolní Evropě nestačí podniknuté a připravované kroky k tomu, aby se dosáhlo zvratu ve vývoji klimatu. A tak se objevují stále nové recepty a některé dosavadní jsou naopak zavrhovány. Větrné elektrárny už pro mnohé radikály nepředstavují řešení, ale jen další hrozbu. Krajině, tažným ptákům a nervům lidí pod svištícími věžemi. Ale prý nemusíme zoufat nad tím, že bychom byli proti houstnoucí vrstvě skleníkového CO2 bezmocní. Přece ho pohlcuje vegetace. Nejen lesy, ale i velké plochy luk a pastvin nás mohou zachránit. Jenže tak velké, že by bylo třeba změnit charakter zemědělství a krajiny, aby byla tato zbraň proti klimatické změně účinná. Navíc pohlcený CO2 je zase po čase uvolňován a stěhuje se znovu do atmosféry. Tak tedy přece jen nezbývá než radikálně omezovat vypouštění zplodin do ovzduší. Kalifornský energetický kolaps v roce 2003 měl jednu pozitivní stránku: ukázal, že odstavení přibližně stovky tepelných elektráren třeba jen na jeden a půl dne sníží škodlivé emise o 90 procent. Ale ani všechny navrhované alternativní energetické zdroje dohromady nebudou nikdy schopné nahradit plnou měrou produkci tepelných elektráren. A tak britskému ekologovi Jamesi Lovelockovi vychází jediné racionální, schůdné a nakonec i ekologicky nejbezpečnější řešení: jaderná energetika. Zná její rizika, ale za mnohem vyšší považuje riziko těžkého poškození kvality života na planetě globálním oteplováním působeným značnou měrou ostatními běžnými energetickými zdroji. Prodávám, jak jsem koupil - tedy jak jsem četl v The Independentu a v Le Mondu. Sám na to hotový názor nemám. Leda ten, že o tom musíme neodkladně přemýšlet. My všichni, nejen ekologové, ekonomové, fyzici a chemici. Protože nás všech se bude týkat rozhodnutí, které bude lidstvo jako celek muset udělat, a to už dost brzy. Konec konců i proto, že světové zásoby nafty se tenčí. Ale ten hlavní důvod bude ovšem spočívat v tom, že se tenčí polární ledovce.