DiCillo se netají tím, že vytvořil únikovou, místy až bláznivou komedii, která rozehrává příhody poněkud smolařského poldy Raye (Denis Leary) a balancuje na hranici mezi dojemností, přerůstající až v směšnost zčásti trapnou, a bizarní morbiditou. Roye totiž zradí záda v nejméně příhodném okamžiku - na začátku selže v zásahu proti gangsterům, kteří vtrhli do kavárny, v závěru se pak málem postřelí, když si na milostné schůzce sebevědomě pohrává se zbraní. Mezi tyto krajní body jsou vloženy žánrově i tematické rozličné motivy, spojené právě s postavou hlavního hrdiny, případně s lidmi z jeho těsného sousedství (hispánský vrátný, dvojice potrhlých scenáristů, píšících kriminální film, případně též Rayův parťák, jehož představuje jej někdejší hvězda nezávislých filmů, rozkošně ohyzdný Steve Buscemi).

Na jednotlivé události DiCillo nahlíží s naivizovaným okouzlením jakoby zveličující lupou. Spolehlivě rozpoznáme režisérův osvědčený styl, byť zúžený na pouhou vnější skořápku zbavenou přiměřené náplně. Film se díky své groteskní morbiditě zařazuje do linie oblíbených vražednických komedií (má ovšem blíž k Lupičům paní domácí než k Fargu nebo Pulp Fiction), aniž by je ovšem jakkoli obohacoval a aniž by se přiblížil jejich cynismu; naopak můžeme uvažovat o jisté láskyplnosti, s níž DiCillo nahlíží své smolné postavičky.

Herecké výkony splývají s celkovou inscenační nadsázkou, stylizovány do výrazově přeháněného tvaru zejména mimického a gestického - jak v případě Raye, tak u parťáka, jehož sužují starosti s potlačovanou homosexualitou, nemluvě o rázné Rayově milence i plejádě vedlejších figur. Co říci závěrem? Nenechte se odradit bulvárním titulem ani mými výhradami, a dívejte se.

Úterý 3. 8. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Středa 4. 8. 2004 NOVA - 20.35 hodin

Režie Forest Whitaker. Hrají Sandra Bullock, Harry Connick Jr., Gena Rowlands, Mae Whitman, Michael Paré, Cameron Finley, Kathy Najimy a další.

Čtvrtek 5. 8. 2004 PRIMA - 19.55 hodin

Režie Berno Kürten. Hrají Francis Fulton-Smit, Katja Weitzenböcková, Leonard Lansink, Melvin Lipke, Niki Greshová, Barbara Philippová, Sharon Braunerová a další.

Hudební dokument nazvaný Čechomor - uprostřed běhu zachycuje kapelu při zkouškách i vystoupeních, zaznamenává osobní vyznání jejích členů a nabízí řadu archivních filmových materiálů. Připomíná například i spolupráci s Američanem Jazem Colemanem. Ten s Čechomorem připravil a nahrál album Proměny, které se pro skupinu stalo přelomové. Vystupuje na něm s Collegiem českých filharmoniků. "Coleman je inspirativním hudebníkem, který je schopen pojmout škálu od punku ke Dvořákovi," představuje kolegu Holas a dodává: "Má velké srdce. Ostatně ve světě spolupracoval s židovskými muzikanty, Jihoafričany, Maury i Evropany. Notové party pro Collegium vznikly hlavně díky jemu. My přece jenom takové věci neděláme každý den a asi by nám nějakou dobu trvalo, než bychom se prokousali zákonitostmi aranže pro komorní orchestr."

S Colemanem si Čechomoři zahráli i ve filmu. Spolu s písničkáři Plíhalem a Nohavicou je totiž režisér Petr Zelenka obsadil do snímku Rok ďábla. Pro Čechomor to byl další úspěch: z muzikantů se stali rázem i herci (František Černý byl ovšem ve filmu jako doma už předtím) a spolu s Nohavicou získala kapela dokonce Českého lva za hudbu k filmu. "Ne, že bychom od Roku ďábla nic neočekávali, ambice zaujmout jistě měl, ale na Českého lva jsme nemysleli," vzpomíná Karel Holas. "Je pravda, že ve filmu znějí starší písničky, ale právě kvůli nim ten film vznikl. A kromě toho tam je i původní komponovaná filmová hudba. Takže snad je ten Český lev spravedlivý," doufá houslista Čechomoru. Dokument režiséra Jiřího Vondráčka nabídne i řadu dalších informací, upozorní na turné po Spojených státech i Rusku a zazní v něm samozřejmě spousta hudby. Nejpopulárnější písně Čechomoru byly zaznamenány na koncertě v pražské hale na Brumlovce.

Redford nehledá nějaká ozvláštnění - vědomě spoléhá na obehraná klišé, dějová i vypravěčská, stvořená kdysi módním retroladěním. Celý film je konstruován jako vzpomínka zestárlého pamětníka (Jack Lemmon), jenž na golfovém hřišti stižen infarktem vzpomíná na své dětství, na vliv, který na něho mělo setkání s "turnajem století" - jako chlapec totiž pomáhal sbírat míčky. Vyprávění se odvíjí podle předem odhadnutelných schémat: nejistý, labilní, zprvu prohrávající Junuh jen pozvolna hledá sebejistotu; když se podle rady černošského nosiče holí (Will Smith), jenž nezištně nabídne svou pomoc, uvolní a zcela se poddá hře, dociluje úžasných výsledků, daří se mu nevídané odpaly míčku. O výsledku samozřejmě není rozhodnuto do až do konce, ale přitom je od počátku jasné, jakými cestami se celý příběh bude ubírat.

Redford nenatočil běžný sportovní film, zdůrazňuje bezmála mysteriozní účinek černochových rad, ostatně o něm samotném se nic nedovíme: do příběhu vstoupí jako náhodný svědek a poté, co nezištně pomůže, opět odchází neznámo kam. Musím ovšem říci, že tato zneklidňující rovina, která měla celé vyprávění povyšovat k určité meditativnosti, zůstává notně plochá a poplatná obvyklým výstavbovým schématům. V paměti nejsilněji utkví pastelově projasněné obrázky Michaela Ballhause, evokující staré zlaté časy, jak si je vzpomínající stařec vybavuje.

Neděle 8. 8. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Jde vlastně o road - movie, i když dosti neobvyklou. Starý dělník s mladým kolegou (jehož chování do značné míry ovlivňuje soudní podmínka) stěhují po vlastní ose obrovitý parní válec z Plzně do Českých Budějovic. Jak už napovídá název filmu, cesta je suchá, místy mokrá, ale co hlavně: muži na své cestě potkají mladou prostitutku, kterou vezmou pod svá ochranná křídla. Je tak připravena situace pro množství situačních i vztahových zápletek. "Tohle velmi kuriózní spojení lidí - mladíka, prostitutky a starce nad hrobem, který ochraňuje své dílo - je vytvořeno pro podívanou, pro potěšení diváků," řekl o inspiracích filmu před jeho premiérou vloni na jaře Karel Kachyňa. Jedním dechem pak dodal: "Další věc, která filmu pomáhá, je vztah člověka a stroje. Už jen spojení parního válce a přírody je, alespoň pro mě, fascinující." Režisér tenkrát dodal, že by film asi šlo natočit "radostněji", ale v tomto případě mu prý litera, tedy scénář, velela jinak.

Značnou roli tu hraje i hudba, především písnička ostravské skupiny Buty Cesta byla suchá, místy mokrá. Právě ta se, podle Kachyni, stala základem filmu: "Scenárista Karel Čabrádek ji slyšel, možná slyšel jenom ten krátký úryvek, který nakonec dal snímku jméno, a řekl si - to by byl film!" A ještě jedna šťastná okolnost stála u zrodu filmu: "Tatínek Karla Čabrádka byl silničář a měl tak blízko k parním válcům a dalším strojům, pomocí kterých se stavějí a udržují silnice," vysvětloval Karel Kachyňa, který sám měl techniku rád: " Stroje jsem obdivoval už od dětských let. Hledal jsem v nich určitou romantiku. Stroje totiž umějí zahrát obrazy, které občas mohou zastoupit dramatickou linii filmu," zpovídal se režisér. Ke spolupráci s Luborem Tokošem pak dodal: "Režiséři obsazují do svých filmů herce, kteří přinášejí živé figury a filmům tak pomáhají. Myslím si, že Lubor Tokoš postavou Zborníka ve snímku vytvořil něco, co je zvláštní, mimořádné a živoucí. Nejde jen o to, něco zahrát, herec by měl být osobitý, měl by mít svůj rukopis. A to Lubor Tokoš měl," uzavřel před více než rokem své povídání o filmu Cesta byla suchá, místy mokrá režisér Karel Kachyňa.