Hlavní soutěž 39. mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary neměla do poslední chvíle favorita, či spíše - měla jich několik. Svědčí to jednak o tom, že tu žádný hraný film výrazně a jedinečně nezasvítil, ale také - a snad především - o pozoruhodné vyrovnanosti soutěže. Žádné dílo moc nevyčnívalo, ale žádné také nevzbudilo pochybnost, zda patří na "áčkový" festival. Ceny mohly stejně oprávněně získat tři či čtyři jiné tituly. Podstatnější však jsou tematické i formální trendy, které soutěž naznačila. Pokud jde o formu, v podstatě se tu neobjevily výboje. (Snad s určitou výjimkou maďarského Nazítří Attily Janische, jehož poněkud složitě vyjádřené sdělení - každý může někdy stanout na pokraji propasti hříchu, nikdo není chráněn před démony kolem ani ve vlastním nitru - pracuje s tajemstvím, s narušením tradiční posloupnosti času i s působivým svérázem krajiny.)

Zajímavé však je, že témata většiny letošních soutěžních snímků by se dala shrnout v podstatě do dvou okruhů: problémy dospívání a bolestné následky válek. K první skupině patří i vítěz - držitel Křišťálového globusu za nejlepší film, italské Takové děti bratrů Andrey a Antonia Frazziových, příběh jedenáctiletého Rosaria, jehož "školou života" je hospoda a ulice, a jehož cesta míří k neapolskému podsvětí. Nadějnější vyznění nabízejí francouzští Slavíci v kleci Christophe Barratiera, i když prostředí je jen o poznání méně drsné: ústav pro obtížně vychovatelné chlapce. Mezi ponuré stěny internátu přichází nový vychovatel a muzikant, což je štěstím nejen pro hudebně nadaného Pierra, ale i pro ostatní, protože pedagog je dokáže získat pro hudbu. O nesnadném mládí Léona, trpícího Downovým syndromem, i jeho sestry, která se o něj stará, vypravuje ve volném tempu španělský film Léon a Olvido Xaviera Sanchéz Bermúdeze (cena za režii a za herecký výkon pro Martu Larralde). Škoda, že nezbyla cena pro Niceland Islanďana Fridrika Thór Fridrikssona, jehož film působivě ztvárňuje hledání smyslu života i osobního štěstí dvou mladých lidí s lehkým mentálním postižením. Na rozhraní mezi tématem dospívání a války je pozoruhodná Napola německého režiséra Dennise Gansela, jejíž mladičký hrdina (cena za herecký výkon pro Maxe Riemelta) se v elitní nacistické škole dostává od nadšení pro ideologii a praxi třetí říše až k těžké deziluzi.

Jeden z obsahově i filmařsky nejpozoruhodnějších snímků soutěže - i když se musel rovněž obejít bez ocenění - bylo drama íránského tvůrce Ali-Rezy Aminiho Na břehu. Odehrává se v době irácko-amerického konfliktu a líčí cestu několika kurdských utečenců prchajících ze Saddámovy diktatury do Íránu. S pozoruhodnou citlivostí a smyslem pro detail vylíčil chorvatský režisér Zrinko Ogresta tísnivé osudy lidí, kteří v sobě dlouhodobě nesou následky balkánské války, v sympatickém povídkovém filmu Tady (Zvláštní cena poroty). A konečně ruské drama s prvky akčního filmu Můj nevlastní bratr Frankenstein (CENA FIPRESCI): přenáší válečný konflikt do zdánlivě pohodlného bezpečí intelektuálské rodiny, do níž nečekaně přijde mladý, tělesně i psychicky postižený příbuzný, veterán z (patrně) čečenské války. Ani snímek Valerije Todorovského v soutěži nezískal cenu, byť jeho výpověď nepostrádá působivost ani naléhavé poslání.