 Čtvrtek 5. 8. 2004
ČESKÝ ROZHLAS 6 - 20.10 hodin
Pamětníci
Ve svých
dvaceti opustil jako absolvent arcibiskupského a později Jiráskova gymnázia
osvobozené Československo - psal se rok 1945 a mladý Karel Vrána spolu s dalšími
studenty putoval rozvrácenou Evropou na svá studia do Lateránské univerzity v Římě.
Tehdy ještě netušil, že se do svého domova vrátí až po dlouhých sedmačtyřiceti
letech. V první části vyprávění líčí Karel Vrána léta svého dětství
strávená v selském gruntu v Zahrádce na Želivce. V rodném městečku poznal malý
chlapec pana faráře Josefa Toufara (později v 50. letech falešně obviněného a
popraveného komunisty) a zde také v jeho dětské duši začalo klíčit rozhodnutí
stát se knězem. Protektorátní léta prožil mladý gymnazista na pražských
studiích, která ho ještě více nasměrovala na budoucí dráhu katolického
vzdělance. Z poválečného římského pobytu se stal po roce 1948 nedobrovolně
přijatý exil. Poté, co byl mladý adept teologických studií vysvěcen v roce 1950 v
Římě na kněze, začala jeho pastorační praxe v odlehlých končinách jižního
Tyrolska. V polovině padesátých let pokračoval ve svých teologických studiích v
Salcburku (disertační práce se týkala osobnosti Mistra Štěpána z Pálče). Třetí
etapu v životě Karla Vrány představuje jeho působení na papežském vysokoškolském
institutu v Beneventu v jižní Itálii (1955-1977). Druhá část životního příběhu
Karla Vrány je věnována jeho exilové činnosti a návratu do vlasti v roce 1992. V
exilu založil český teologický časopis Studie, spolupracoval s českým vysíláním
různých rozhlasových stanic, byl iniciátorem řady setkání představitelů českého
exilu. Svou "italskou pouť" zakončil jako rektor české papežské koleje
Nepomucenum v Římě. Ani po přesídlení do vlasti však Karel Vrána neustává ve
své myslitelské, pedagogické a organizační práci...
(h) |
