číslo 17
vychází 18. 4. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Vatikán a současný svět

Už zítra zasedne ve Vatikánu sbor nejvyšších katolických duchovních, aby určili nového muže v čele církve. Bude-li mu dopřáno být papežem stejně dlouho jako jeho právě pohřbenému předchůdci, pak se dožije nových letů lidí na Lunu a celé řady překvapivých technických zázraků, které "zgruntu" změní náš svět. Už nyní sotva kdo může popírat, že zeměkoule je jen zrníčkem na okraji jednoho z nespočetných galaktických koláčů v mozaice "našeho vesmíru" - pravděpodobně jen jednoho ze spousty jiných neznámých. Jak nemít v srdci pokoru před tak rozsáhlým Všehomírem - když na to pomyslíme!

"Bůh? To je velké mystérium," řekl kdysi Tomáš Garrigue Masaryk, který nade všechny hodnoty nadřazoval pravdu a poctivost. A vstřícnost k jiným, protože jinak svět sotva může být lepším, lidštějším. Při besedě se spisovatelem Emilem Ludwigem jej Masaryk překvapil tím, jak zpaměti citoval v originálu ze Shakespeara následující verše (český překlad je, s dovolením, můj): "Osud nám někdy prokáže svou milost, když náš záměr ba i spiknutí zmaří naše vlastní pošetilost a k respektu nás přinutí, že Prozřetelnost k zítřku svou cestu si vine - i když z nás každý představy má jiné."

Jsou to slova, osvětlující z pozoruhodného úhlu hloubku Masarykova chápání tolerance. A myslím, že se mimoděk dotýkají i samého jádra jeho demokratického smýšlení a jeho theistického humanismu. Pojem "věčnost" Masaryk nevztahoval až na "záhrobní život". Podle něj věčnost začíná pro každého už na tomto světě. Jen po smrti má jinou dimenzi. Emilu Ludwigovi Masaryk řekl, že si je jist, že se na věčnosti setká třeba i s Platonem a Goethem - a že velkému německému autorovi řekne: "O tom, co jste napsal, debatovat nemusíme. Vše, co jste napsal, jsem přečetl. Tak mi raději řekněte, jak to tady vypadá podle Vás. Jsou tady taky krize?"

Přistoupíme-li na toto Masarykovo myšlení, lze si dobře představit i jeho možný rozhovor s Karolem Wojtylou o krizích a problémech světa. Byl by to rozhovor zřejmě velice přátelský, přestože se TGM s katolicismem rozešel jako s vírou příliš zatíženou hierarchičností a netolerancí. Vezměme v úvahu, jak velký kus cesty k modernějšímu pochopení světa Jan Pavel II. ušel. Na rozdíl od svých předchůdců dokázal vstoupit do synagogy. I do mešity! Pokleknul k modlitbě i v chrámu anglikánské církve. Rovněž v Gruzii byl přijat vřele tamním klérem. Jen přílišná zarputilost všeruského patriarchy mu nedovolila dojít k zásadnějšímu sblížení i s ruským pravoslavím.

Římské rozloučení mnohé lidi ohromilo světovou záplavou jeho věrných. Až si to v některých komentářích vysloužilo ironické označení "makabrální megaturistika". - Maně jsem si vzpomněl na ironickou otázku Stalina "Kolik divizí má papež?", kterou sovětský despota zamítal Churchillův názor, že by se při poválečném uspořádání světa měly víc brát v potaz zájmy církví.

V minulých dnech se ukázalo, že divizí svých oveček měl Jan Pavel II. "neurekom": protože pochopil, že v moderním supertechnickém a superkomerčním světě člověk kdekoliv na světě nejvíc potřebuje víru. Aby se neztratil sám sobě v bouřlivých proměnách společnosti, před nimiž není vyhnutí. Tedy i to, že už je na čase uznat i jiné víry, pokud mají humánní jádro - a díky tomu nalézat cesty a docházet ke vzájemnému porozumění. Je otázka, zda nástupce polského papeže dokáže nepromarnit tak cenný odkaz.

(Zamyšlení publicisty Jana Petránka vysílal ČRo 2 - Praha v neděli 17. dubna.)