číslo 17
vychází 18. 4. 2005

Názory, komentáře

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Jak se to hodí

Politika je, říká nám dlouholetá životní zkušenost, něco jako kulečník. Vítězství v ní se dosahují karamboly. A jejich sled je tím častější, čím víc je zájemců o hru s koulemi a tágy. Ovlivňuje ho také spíše než množství bojovně naladěných fanoušků a fanynek počet spřízněných novinářů, kteří vědí, že vytrvalé opakování kámen i hlavy proráží. Slova, která při tom padají, by asi soudný člověk měl brát jen tak z poloviny, protože jsou součástí té hry. Patří do scénáře, daného taktikou. Podle něho se hraje o vítězství nebo alespoň o místo na slunci, jako na divadle nebo ve sportovním zápase. I tak - nic proti tomu - podle toho, jaké jste letory, mohou vás takové výroky nadchnout, dojmout i naštvat.

Je jistě příjemné slyšet, že jsme národ vzdělaný, kulturní a pracovitý, naši lidé že se umějí orientovat v dění, dovedou odhadnout, kdo to s nimi myslí dobře a kdo ne. Z toho by mělo logicky vyplynout, že v nejbližších volbách k tomu řeknou jasně své. Kdo jsi tedy ten moudrý, poctivý a pracovitý, budeš volit toho, kdo tě takhle příznivě oceňuje. Ale nesmíš zas slyšet všechno! Když se v parlamentu projednával návrh zákona o obecném referendu, který nabízel tu možnost vyjádřit se k řadě otázek skutečně svým hlasem i v rámci zastupitelského systému (a čím dál je vidět, že by to leckdy bylo třeba), ohodnotil občanstvo stínový ministr spravedlnosti ODS JUDr. Jiří Pospíšil jako nepředvídatelnou a málo informovanou "neurčitou masu". Nakonec dodal, že je od vlády podlé, nechat rozhodnutí na této "neurčité mase" namísto toho, aby odpovědně rozhodla sama. Moudrý lid jako by se rozplynul. V tuto chvíli se to jaksi nehodilo.

Přesto je pravda, že i soudný člověk leckdy zaváhá, má-li dostatek informací, které mu umožňují nějaké stanovisko a vlastní názor vůbec zaujmout. Nevidí do zákulisí na to pravé "proč to a proč ono", nezná osobní vztahy aktérů. Na příklad během sněmovního jednání se dostali do ostrého sporu hlavní osoby současné vládní krize Stanislav Gross a Miroslav Kalousek. Hádku začal poslanec Kalousek tím, že se přidal k opozičnímu poslanci Tlustému. Obvinil premiéra, že jeho mise už není naplněna onou podmínkou sto jednoho nekomunistického podpisu, a že tedy setrváním a kosmetickou obměnou vlády chce podvést prezidenta i občany. Premiér kontroval konstatováním, že v současné době je na tom republika ekonomicky velmi dobře a vláda chce dokončit svou práci. Kalousek přiznal, že s ním sice v hodnocení úspěchů země musí souhlasit, "...ale pokud si toto berete jako rukojmí a chcete to zničit proto, abyste zůstal ve funkci, pak si vám dovolím říct, že nemáte takovou hodnotu. I když na tu misku vah vedle své vlastní osoby položíte i účetní hodnotu nevěstince paní Barkové, pořád nemáte takovou hodnotu. Zůstane tady opravdu jen ten bordel". Už sám fakt, že tímto způsobem jako na kolovrátku opakuje hanlivá slova právě křesťanský demokrat, naznačuje, že jde o osobní zášť. Jsou křesťané, kteří se modlí. To ano, ale někteří jen za to, aby sousedovi chcípla koza, a presumpce neviny platila jen pro ně, a ne pro soupeře. Takovému střetu opozice bouřlivě tleská. Teď se jí to hodí. Po tomhle extempore poslanci v kuloárech rozebírali, pokud by v současné době vládla ODS a výsledky byly takové, jaké jsou, zda by se jimi chlubila. A nejdou-li zpochybnit jinak než bonmotem, že "navzdory vám se daří", by se nechala urážet. Bránila by se, samozřejmě, ale v této situaci se jí výpady hodí. Náramně hodí.

Ano, v obou komorách parlamentu je stále na vahách ten komunistický jazýček. Čeští komunisté jsou, jak známo, nereformovaní a snad i nereformovatelní. Ale když jsme se s nimi po všech dějinných událostech nedokázali vypořádat na začátku devadesátých let, musíme se naučit vedle nich žít. Byli zvoleni, a proti tomu nezmohou nic ani demokratické strany. Ty se nedokázaly soustředit včas ani na fakt, že komunistům předsedá člověk, jehož otec poznamenal jako vyšetřovatel životy mnoha lidí a vyhnul se soudu kličkami nemocí. Ale sílu komunistů je třeba posuzovat v kontextu mezinárodní situace. Nikdy se jim nemůže podařit to, co v únoru 1948. Přesto ale bezpočet zákonů byl i jejich hlasy ve sněmovně zamítnut a nebo schválen. Někdy to bylo v souladu s vládní koalicí, jindy s opozicí. S jejich podporou se prosadil vznik ministerstva informatiky, do jehož čela nastoupil unionista Mlynář. S jejich podporou máme na Hradě prezidenta Václava Klause. Ani jeden z nich tehdy neřekl, že to je důvod, aby funkci nepřijali. Nehodilo se to. V té době výkřiky "hlasovali jste s komunisty" nebyly tak v módě. Poslanec Karásek si jistě také nemyslel, že bude nakonec hlasovat v současné vládní krizi stejně jako komunisté. Tak je ten život složitý.

Přesto je k zamyšlení, kde a proč se tu najednou vzal strach, že současná krize ubere hlasů sociální demokracii a přidá právě komunistům. Od moudrého lidu by se to očekávat nemělo. Komunisté přece nikdy neřekli, jak oni by udrželi, ba zvýšili hospodářskou prosperitu, aby v evropské a světové konkurenci něco znamenala. A jak by při tom nejen udrželi, ale dokonce navýšili sociální výhody. Nevládnou, nemusí hledat cestu možného, nemusí přistupovat na kompromisy. Mají čas malovat růžové sliby. S tím má už zkušenosti ODS, která skončila vládnutí rozštěpením a prohrou ve volbách. A s tím má už zkušenosti i ČSSD, která spěje k podobnému bodu.

Přesto se k radosti komunistů bičují ve zničujících kláních demokratické strany. Bere jim to natolik síly, že nemají čas hledat nové tváře, další a další odborníky, aby je mohli nabídnout lidem v příštích volbách. To by se hodilo zase občanům. Odpadl by nářek, že nechodí volit, protože nevědí, koho si vybrat. Ti, kteří se nám ale stále předvádějí, budou muset jednou začít respektovat fakt, že politika je zaměstnáním na celý život skutečně jen pro lidi mimořádné. Jinak bude stále kolbištěm Bonapartů, zlatokopů, Don Quichotů i černých pasažérů. Na moudrou nabídku občané patrně odpoví moudře. To by se opravdu hodilo. Není to nemožné. Je nás přece deset milionů.