číslo 17
vychází 18. 4. 2005

Rozhlasová publicistika

POEZIE V ROZHLASE

Neděle 1. května, Český rozhlas 3 - Vltava, 9.30 hodin

Zpíval jsem o lásce

Portréty představující velkého polského básníka Adama Mickiewicze většinou zobrazují stárnoucího muže, prošedivělého, vážného - je to už autor nejslavnějšího díla polské literatury, veršovaného eposu Pan Tadeáš, knihy, která je pro celé generace polských čtenářů tím, čím je pro nás Babička Boženy Němcové. Dosáhl slávy i jako profesor na vysokých školách v Paříži a ve Švýcarsku, a také jako redaktor časopisu Tribuna národů v revolučním roce 1848, čeká ho pokus organizovat v období krymské války boj za svobodu Polska a s tím spojená cesta do Cařihradu, z níž se už nevrátí.

Ten stárnoucí básník však býval mladý, veselý, zamilovaný - jeho portrétů z té doby je málo, jeden či dva. Jeho podoba z mládí tak zůstává uchovaná hlavně v jeho verších.

Narodil se na Litvě v roce 1798, tři léta poté, co po třetím dělení Polska připadla tato země carskému Rusku. Vystudoval na vilenské univerzitě a stal se pak profesorem na gymnáziu v Kovně. Tehdy poznal osmnáctiletou Marii Wereszczakowou. Stejně jako Adam horovala pro anglickou a německou romantickou poezii, ráda poslouchala lidové písně a pověsti, obdivovala přírodu. Oba mladí lidé se do sebe zamilovali. Ale Maria (Maryla) byla už delší dobu zasnoubená se zámožným hrabětem Puttkamerem, její rodina trvala na uzavření sňatku, a dívka neměla dost odvahy vzepřít se. Začátkem roku 1821 se za svého snoubence provdala.

Mickiewicz prožíval rozchod velmi těžce. Vzpomínal na místa, kde se s Marylou setkávali, na lidové pověsti, které spolu slýchali. Tak vznikly jeho Balady a romance, základní dílo polské romantické poezie: verše o rusalce trestající zradu v lásce, o utrpení nešťastného milence, o jezeru Sviteži, o škádlení i stesku milenců. Marylino jméno se v těch verších častokrát opakuje.

Básníka však čekala tvrdá realita. V říjnu 1823, kdy carské úřady vyšetřovaly činnost studentských tajných spolků, byl zatčen, uvězněn a odsouzen k nucenému pobytu Ruska. Svou vlast, kterou už nikdy neuviděl, opustil v říjnu 1824. Nejdříve se dostal do Petrohradu. Spřátelil se zde s mladými revolucionáři, děkabristy Rylejevem a Bestuževem. Po několika měsících ho úřady poslaly do Oděsy. Zde se ocitl v prostředí úplně odlišném, v salonech ruské i polské šlechty. Seznámil se tu s umělci, aristokraty, s krásnými ženami. Vzpomínal sice na minulost, ale navazoval i nové vztahy, flirty i trvalejší citová vzplanutí. Hluboký dojem na něho udělala nádherná příroda Krymu, kterou poznal při delším výletu s polským spisovatelem Henrykem Rzewuským. V listopadu 1825 dostal povolení žít v Moskvě. Spřátelil se zde s Puškinem, býval hostem u slavné polské houslistky Szymanowské - její mladší dcerka se za několik let stala jeho ženou.

V Moskvě dokončil Mickiewicz dva cykly veršů - Sonety milostné a Sonety krymské. Pár prvních znělek napsal ještě na Litvě, většina však vznikala až v Rusku. Ozývají se v nich vzpomínky na Marylu - v sonetech ji oslovuje podle Petrarky "Lauro". Další básně zachycují milostné prožitky z Oděsy, upřímně, na tehdejší dobu odvážně, často s humorem a sebeironií. Sbírku vydal vlastním nákladem, s finanční pomocí přátel. Moskevský cenzor, jehož souhlas byl zapotřebí, projevil nesouhlas se dvěma řádky: "Znám jen tři poklony, jež nehanobí, / před Bohem, rodiči a nožkou milenčinou..." soudil, že tu chybí poklona před carem, ale nakonec se spokojil vynecháním těch dvou veršů. A tak sonety - oba cykly společně - v prosinci 1826 vyšly. I vnější vzhled té knížky byl přitažlivý: poměrně velký formát, prostá šedá obálka, text tištěný krásným typem písma. Obsah recenzenti buď hanili - to byli přívrženci klasicismu, nebo nadšeně chválili - stoupenci romantismu. A čtenáři? Ti sbírku téměř okamžitě rozebrali - jen ve Varšavě se prodala polovina nákladu. Čtenáři cítili za steskem po ztracené lásce i stesk po ztraceném domově, poznali, že mistrná forma sonetů navazuje osobitým způsobem na evropskou i světovou tradici. Sonety se staly trvalou součástí polské poezie a vzorem pro celé generace básníků.

VLASTA DVOŘÁČKOVÁ