číslo 17
vychází 18. 4. 2005

Televize
a film

FILM

Lidské osudy v nemilosrdném sevření historie

Režisér Milan Cieslar dosvědčil plodnost spolupráce s "vláčilovským" autorem Vladimírem Körnerem už před pěti lety úspěšným dílem Der Lebensborn - Pramen života, zasazeným do druhé světové války. Nyní natočil podle jeho scénáře další snímek, filmovou ságu Krev zmizelého. Vzbuzuje respekt už svým rozsahem: odehrává se v rozmezí dvou desetiletí - od počátku 40. let až do let šedesátých minulého století - a zavádí diváka na zasněžené pláně Finska, do českého pohraničí i do Afriky. Krev zmizelého je výpravnější, má podstatně širší časový i prostorový záběr než předchozí snímek a také silnější symbolický podtext. Kostru příběhu tvoří milostný vztah české služky z vojenského lazaretu v Sudetech a mladého esesáka (ve skutečnosti Fina, který je nacistou z donucení), z nějž se narodí dcera. Muž zahyne a Helga i mladá Dorli nesou dál potupné znamení, jedna jako milenka, druhá jako dcera nacisty. Ale zároveň si předávají genetický kód niterného poslání. Jsou sice drceny tíhou doby a režimů a musí snášet utrpení i potupu, ale také jim cosi velí sloužit, pomáhat, zachraňovat.

Bezesporu silný, ale také složitý příběh přinesl tvůrcům nejedno úskalí. Tok vyprávění plyne neurovnaně, chvílemi až trochu chaoticky, drobí se do několika střípků poutavě exponovaných lidských příběhů, z nichž by každý patrně unesl samostatné zpracování: například osud doktora Blaua, jenž se z koncentráku vrací zcela sám, bez rodiny, postava věrného Josta, či poněkud tajemná figura estébáka Lubiče; a především pak zajímavý, byť zrůdně odporný Čevora, nejprve mazaný zloděj, posléze proradný, všudypřítomný zloduch. Jeho dlouhé prsty a neblahé "aktivity" provázejí protagonistky od začátku až do konce vyprávění. Na jeden film je tu rozehráno až dost zajímavých figur i osudů, jenže na všechny mu nestačí dech - a stačit ani nemůže. Nedokončené epizody už na první pohled volají po seriálovém zpracování; a opravdu - Krev zmizelého připravuje do budoucna ostravské studio ČT jako několikadílný televizní seriál.

Co tedy z filmu utkví v paměti? Sympatická ambicióznost záměru, několik silných scén (např. dobytčák s židovskými vězni, kteří putují do lágru a nakládání Němců těsně po válce do obdobných nákladních vagónů) a působivé výtvarné řešení scény (dekorativně ponurá zimní krajina či nadějné jarní rašení). Velké ocenění ovšem zaslouží především herecké výkony, na prvním místě Vilma Cibulková, která v roli Helgy podala skvělý výkon, ale také Igor Bareš jako ztělesnění koncentrovaného zla. Nelze však zapomenout ani na další, jimž scénář neposkytl tolik prostoru, ale kteří se svými postavami udělali vše, co bylo v jejich silách (Jiří Lábus, Martin Huba či Vladimír Dlouhý).

AGÁTA PILÁTOVÁ