číslo 17
vychází 18. 4. 2005

Zpět na obsah         

Tipy ČRo

Neděle 1. 5. 2005 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.05
Repríza 5. května, ČRo 2, 14.30

TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ - 514

Byl to tichý, klidný muž

Ferdinand Maxmilián Brokoff vytvářel dynamické postavy s přirozeně rozevlátými šaty a zároveň dával vyniknout kráse lidského těla. Měl oblibu v exotických postavách, socha Turka (v sousoší trinitářů a sv. Ivana) je jednou z nejznámějších postav Karlova mostuByl to klidný, tichý muž, jenž vychován ve své dílně neznal takzvané městské způsoby umělců a vyhýbal se velkým. Těmito slovy charakterizoval sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa jeho výtvarný kolega, malíř Jan Quirin Jahn. Poněkud skromný posudek zázračného dítěte českého barokního sochařství. Rod Brokoffů pochází ze Spíše na Slovensku, což byly Horní Uhry, dozvídáme se z monografie historika umění Oldřicha Jakuba Blažíčka. Proto se také Janu Brokoffovi, který se narodil ve Spišské Sobotě roku 1652 jako syn ševce Ondřeje Brokoffa, dostalo přízviska Ungarus, Uherský, ačkoli rodný kraj opustil jako mladík, který se teprve ohlížel po počestném řemesle, jemuž by se vyučil. Zdali se vyučil v Praze, není jisté. Jan byl přesvědčený luterán, a Praha nebylo pro luterány to pravé místo. Každopádně se však na úprku před morovou ranou cestou z Prahy do Řezna zastavil i v Poběžovicích, kde získal zakázku - zhotovit model svatojánské sochy pro pražský most. Zřejmě mu práce na svatém Janovi Nepomuckém prospěla i duchovně, neboť o pouhý rok později konvertoval u augustiniánů na víru katolickou. Západní Čechy se staly otci Brokoffovi osudem. Přecházel z panství do panství. Jeho kroky vedly spíše zakázky než manželka, kterou si tady někde našel. Pracoval pro rod Lažanských v Manětíně, pro Thuny v Klášterci, pro Hrzány v Červeném Hrádku. Takřka na každé štaci se mu narodil nějaký ten potomek - v Jirkově-Borku přišel na svět Ferdinand Maxmilián, jemuž byl pak na Červeném Hrádku kmotrem hrabě Hrzán. Stalo se 12. září roku 1688 (v témže roce opustil svět pozemský Bohuslav Balbín a rok nato se narodil Kilián Ignác Dienzenhofer). Když byly Ferdinandovi čtyři roky, přestěhovala se rodina do Prahy. Hned rok poté získal Jan Brokoff pro sebe a všechny tři mužské potomky staroměstské měšťanství. Zakoupil dům na dnes již zbořeném nároží ulic Skořepky a Uhelného trhu, ve kterém zřídil (s vyžitím nárožního krámu) dílnu. Tady se vyučilo několik Janových žáků, i když ne všichni na svého učitele vzpomínali s láskou. Podle svědectví jednoho z nich, učedníka Urbanského, musil žák umět kreslit, pomáhat ostatním učedníkům, neměl oddechu ani v neděli a ve svátky, kdy učil oba mistrovy syny kreslit. S tím mladším, druhorozeným, Ferdinandem Maxmiliánem, potíže v učení nebyly. Bez všech pochybností byl nejnadanějším členem celé rodiny. Přesto o něm neexistují podstatnější zprávy až do roku 1718, když mu bylo třicet let a kdy se Brokoffovi přestěhovali do třípatrového domu na Novém Městě, v domě U Salátů, na dnešní Národní třídě nedaleko chrámu Panny Marie Sněžné. Ani ten se dodneška nedochoval. Co se však dochovalo v míře víc než bohaté, bylo Brokoffovo dílo. Pražský Kamenný most, teprve později zvaný Karlův, lákal začátkem 18. století snad všechny pražské sochaře a kameníky. Gotická stavba se rychle proměňovala v závislosti na přibývajícím množství barokních šperků, jimiž - jako korálky - byla postupně ověšována. Jedním z těch, kteří se pohotově dostavili k výzdobě skvostu evropské úrovně (srovnávaného s Andělským mostem v Římě) byli členové Brokoffovy sochařské dílny a především její příslušník nejdovednější a nejtalentovanější - Ferdinand Maxmilián Brokoff.

JOSEF VESELÝ