číslo 19
vychází 2. 5. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Poděkování po šedesáti letech

Hledáme hrdiny a když je máme na očích, tak je nevidíme. Ale to není nic nového, to již je napsáno v bibli.

Já se teď dívám na dívčí portrét paní Marie Halke, která se v roce 1922 narodila ve Slezsku, v té části, co i po prohrané bitvě Marie Terezie náležela k Českému království. Její tatínek, Otto Halke, byl dokonce poslancem za německou stranu zemědělců v našem parlamentě. Ona se považuje za Slezanku, její celá rodina se postavila na odpor Henleinově straně. Přestože se hlásili k myšlenkám Československa, nakonec i oni byli odsunuti z domova a dodnes žijí v blízkosti Mnichova.

Letos tato stará paní dostane Cenu Františka Kriegla. Cenu, kterou uděluje každoročně Nadace Charty 77 těm, kteří sledovali při svém rozhodování více ideje a názory, o kterých byli přesvědčeni, než osobní zájem a kariéru. Takových bylo mezi "československými Němci" mnoho. Marie Halke-Machnigová převezme symbolicky cenu i za ně. Nad nacionalismus a německý zákon o náležení k národu dle krve, nadřadili tito občané Československa příslušnost k státu dle volby. Přijali tedy ideje Masarykovy a jeho pojetí demokratického státu, který je postaven na vůli a rozhodnutí občanů vyznávat určitý program.

Pro rodinu paní Marie Halke to muselo být těžké. Napřed je považovali za zrádce zfanatizovaní henleinovci a rozbíjeli jim okna. Pak vznikl Protektorát Böhmen und Mahren a zase byli ostrakizováni - jako ti, co se nepřipojili. Po skončení války je všichni považovali za Němce, protože česky neuměli. A paní Halke nebyla sama. Nejen její rodina, ale i další desetitisíce našich bývalých německých spoluobčanů se tehdy postavilo proti Třetí říši. Dokonce vytvořili oddíl, Republiks Abwehr, který chtěl bránit Československo proti hitlerovskému Německu. Když nacisté připojili naše pohraničí ke své říši, byli tito sudetští Němci mezi prvními, kdo šli do jejich koncentračních táborů, nebo na frontu. Jejich sousedé si tak s nimi vyřizovali staré účty.

Ten, kdo zastává svůj názor proti většině, bývá jen málokdy oblíben. A československým Němcům, kteří nadřadili Masarykovu myšlenku o národnosti jako náležení k určitému programu, a pak za to trpěli, jsme dosud nepoděkovali. Náš parlament, naše vláda, ani po šedesáti letech, nevyslovily těmto lidem svůj dík. A přitom připomenutí základní myšlenky, na které bylo Československo jako stát vybudováno, tedy přihlášení se vlastní volbou k určitému programu, je i základní myšlenkou Evropské unie. Je pravda, že Evropská unie vznikla jako dohoda šesti států o těžbě, produkci a vývozu uhlí a oceli, ale dnes, když je v EU začleněno již 25 států, má podobný cíl, jako měl kdysi T. G. Masaryk a před ním v modifikované podobě i král Jiří z Poděbrad. Tedy myšlenku, že Unie je kulturní celek, který se hlásí ke společným idejím, podobně jako kdysi masarykovské Československo.

Předání Ceny Františka Kriegla této staré paní alespoň občanskou iniciativou (když už to neudělal náš stát sám) je vlastně i výrazem souhlasu k tomuto pojetí integrace Evropy. K pojetí, které začalo - a na to můžeme být hrdi- u nás, již v koncepci Československa v roce 1918.

JIŘINA ŠIKLOVÁ