číslo 19
vychází 2. 5. 2005

Názory, komentáře

JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Zkušeností není nikdy dost?

Jako mladík jsem byl záhy po nástupu do redakce vyslán na reportáž k archeologům na jižní Moravu. Vzpomínka na tu první služební cestu je už taky archeologická: vše se odehrálo před drahnými lety. Bylo mi tehdy řečeno, že dispečink k té cestě určil řidiče P. Když to starší kolegové v redakci zaslechli, podivně se usmívali. Netroufl jsem si zeptat proč; takové otázky nováčkovi nepříslušejí.

Příštího rána jsem nasedl do vozu k panu P. Ještě než jsme ujeli první metry, řekl mi, že v dohlednu půjde do penze. A že by se jí rád dočkal. Nepřikládal jsem jeho slovům zvláštní význam. Jen co jsme se vydali na cestu, pochopil jsem, co měl na mysli. Jel málem krokem. Netroufl jsem si ho popohánět; bylo mi kolem dvaceti. Jemu třikrát tolik.

Začal jsem se obávat, že sraz s archeology zmeškám. Řidič P. si toho zřejmě všiml. Řekl mi, že mám smůlu, že jedu právě s ním. Dodal, že ostatní redaktoři už s ním cestovat nechtějí. Já že jsem asi nový, takže jsem do toho spadl. A že se určitě divím, že jede jako hlemejžď.

Rozpovídal se. Prý kdysi rád jezdil jako o závod. Často předjížděl. Na delších štrekách se s oblibou honil a hecoval se s auty podobně horkokrevných řidičů. Opakovaně se dostával do situací, v nichž šlo o život. Teď už se bojí, protože ví, co všechno se při předjíždění může přihodit. Jednou se mu právě v té chvíli přetrhlo lanko od plynu, a nebýt Pána Boha, tak by tu už dneska nebyl. Taky mi pověděl, že před lety řezal zatáčky, ale že stačí jedna olejová skvrna a je zle. Připojil ještě několik podobných vzpomínek. Včetně zážitku s nečekaně píchnutou pneumatikou ve vysoké rychlosti.

Vyprávěl mi to ve chvílích, kdy ho na volné silnici předjíždělo jedno auto za druhým. Byl jsem tehdy mladý a neměl jsem dosud řidičák. Vyprávění pana P. mě nijak zvlášť nezajímalo. Myslel jsem jen na to, abychom k archeologům dorazili včas. Začalo se to jevit jako navýsost nepravděpodobné. Auto, jímž jsme jeli, byla ruská Poběda, což by mělo v překladu znamenat Vítězství, ale nebyl to tento případ.

Někde v místech, kde české území přecházelo do moravského, poprosil jsem pana P., aby zastavil u první pošty. Chtěl jsem zatelefonovat dotyčným archeologům informaci, že přijedeme o poznání později, než jsme měli domluveno. Tehdy ještě neexistovaly mobily, byl to tedy jediný způsob, jak se s někým spojit. Pan P. neměl nic proti. Ochotně záhy zajel k poště; zřejmě byl na toto přání zvyklý.

Když jsem si telefonicky o něco posunul termín schůzky, ulevilo se mi. Od té chvíle jsem byl o při poslechu pana P. soustředěnější. Pokračoval v líčení různých riskantních situací, které kdy zažil. Na jižní Moravu bylo pořád ještě dost daleko. Při jeho tempu rozhodně.

Konečně jsme dorazili na místo. Řekl mi, že když on nepospíchal, tak že ani já nemusím kvaltovat. Rozhovor s archeology jsem skončil až za tmy. Zpátky do Prahy jsme pak jeli ještě pomaleji, než tomu bylo z Prahy. Tentokrát jsem vyslechl rozličné vzpomínky na prekérní situace související s jízdou v noci. Jak jednou vlétl do nečekané díry, a kdyby jel pomaleji, tak že by si té díry možná ve tmě všiml včas. A taky že kdysi málem narazil do motocyklisty, jemuž nesvítila světla a sunul se nocí jako přízrak. Připojil i příběh o divočákovi, který mu taktak přeběhl před kapotou.

Jak už jsem se zmínil, neměl jsem tehdy ještě řidičák, takže jsem příliš nevěděl, o čem je vlastně řeč. Plyn jsem přidával, případně ubíral jen v kuchyni na sporáku.

Autem jsem začal jezdil až o pár roků později. Teprve nyní - po četných zážitcích za volantem - začínám tehdejšímu panu P. rozumět. Přistihuji se, že taky začínám jezdit pomaleji, než jsem jezdíval dříve. Myslím na to, co všechno se může stát.

Jednou mi za jízdy ulítlo přední kolo. Jindy na sklonku podzimního dne udeřil nečekaně mráz a každý metr byl prokletý. Nebo ta šeredná chvíle, kdy jsem prošlápl brzdu právě ve chvíli, kdy se auto řítilo do zatáčky! Taky si pamatuji, jak mě v Budapešti za prudkého deště přestal poslouchat volant v jedné rozlehlé kaluži - auto si jelo, kam chtělo.

A jednou. A jednou. A jednou...

Se zkušenostmi to může být ošidné. Do kdy je jejich přibývání ještě užitečné a přispívají k prozíravé opatrnosti? Od kdy jsou naopak na obtíž a mají za následek zdržující ustrašenost? Je tu i další otázka: starší člověk si může fandit, že už nepodléhá unáhleným a překotným reakcím, ale co když to znamená, že začíná reagovat zpožděně? Je-li příliš rychlá jízda nebezpečná, není v živém provozu na silnici riskantní i jízda příliš pomalá a váhavá? Toť seniorské otazníky, a zdaleka nejen řidičské.

Před časem prezident republiky odmítl jmenovat soudce ve věku do třiceti let s poukazem na nedostatek jejich zkušeností. Ale co když existuje i riziko opačné: přespříliš zkušeností? Včetně zkušeností už "prošlých" - získaných za odlišných podmínek a jiných okolností, než jsou ty přítomné.

V závěru naší společné cesty z Moravy mi tehdy pan P. pověděl, že jsme sice jeli pomalu, ale že dobře ví, že stejně se mohlo něco nepříjemného přihodit. I kdyby jenom stál s autem na místě. Udělal významnou pauzu a pak pro ilustraci připojil poslední ze svých historek. Vzpomínal na to, jak jednou seděl v řádně zaparkovaném autě u chodníku a najednou se ozvala zezadu rána. Vrazil do něj náklaďák a zdemoloval mu kufr.

Moje vzpomínka na jízdu s panem P. je už věru archivní, a přece pro mě začíná být čím dál tím čerstvější. Dokonce si přestávám být jistý, zda některé citované argumenty pro jízdu ve stylu "co všechno by se mohlo stát" pocházejí ještě od něj, nebo už ode mě.