číslo 19
vychází 2. 5. 2005

Titulní rozhovor

Libor Dvořák:
I sedmnáctý Havran
má smysl

Co vás na překladatelskou dráhu přivedlo?

Nepochybně láska k literatuře, ke knihám. A pak také dobrá znalost ruštiny. To, že překládám takřka výhradně z tohoto jazyka, není náhodné. Měl jsem totiž to štěstí, že jsem svá dětská a chlapecká léta na přelomu padesátých a šedesátých let prožil v Moskvě, kde v té době byl můj otec československým velvyslancem. S bratrem Milanem, kterému osud rovněž nadělil překladatelské poslání, jsme chodili do ruské školy, žili mezi obyčejnými Rusy. Znalost ruštiny, kterou jsem díky tomu získal, vám nedá sebelepší jazyková škola. Vzpomínám, jak jsem během tříměsíčního pobytu v sanatoriu nedaleko Moskvy dokonce pozapomněl češtinu. K jazyku, který si takto osvojíte, získáte celoživotní důvěrný a hluboký vztah, který je zejména pro překládání beletrie neobyčejně užitečný.

Vaše první překlady spadají do konce sedmdesátých let..

Zní to jako paradox, ale knihy sovětských autorů byly v té době mnohem zajímavější než tehdejší původní česká literatura, přidušená obdobím hluboké normalizace. Postupně jsem si vybudoval cosi jako překladatelský monopol na část díla bratří Strugackých, v jejichž románech nikdy nechybělo politikum, které jsem zejména v těžkých dobách totality považoval téměř za nedílnou část každé pořádné literatury. Dílu Strugackých jsem zasvětil velký kus svého překladatelského života. Až po roce 1989 přišly nové možnosti...

Jde podepsán pod řadou překladů převážně moderní ruské beletrie 20. století. Letos ve vašem převodu vyšel román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Proč jste sáhl právě po této knize?

Na Bulgakova jsem si myslel velmi dlouho. A to i přesto, že dosavadní jediný český překlad Aleny Morávkové, který vznikal už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, a který v různých reedicích vychází dodnes, považuji za stále funkční a nemyslím, že by trpěl nedostatečnou kvalitou. Postupně ve mně však zvítězilo přesvědčení, že by se z originálu dalo těžit více nebo že se řekněme ledacos dalo přetlumočit jinak. Navíc je přirozené, že i škola českého překladu - a překládání z ruštiny se to týká opravdu významně - se neustále vyvíjí.

V čem je váš překlad jiný?

Především je koncipován tak - kupříkladu po stránce lexikální -, aby nevydržel tak dlouho jako překlad dosavadní, zatím jediný, a tudíž kanonický. Těžko se to vysvětluje - lepší bude, když si milovníci Bulgakovova díla mé přetlumočení Mistra a Markétky přečtou a oba převody srovnají. Bohužel knihu lze v celé republice koupit pouze na sedmi místech, protože jde o klubové vydání.

Hovoříte o překladu "kanonickém". Tím se vracíme k diskusi, kterou před časem na stránkách Týdeníku Rozhlas vyvolal sloupek překladatelky Zdenky Bergrové, která přišla s tezí, že některé překlady nelze předstihnout - konkrétně se zmiňovala o Evženu Oněginovi v převodu Josefa Hory -, a je proto zbytečné, aby se někdo další zbytečně namáhal. Má podle vás smysl překládat to, co již jednou přeloženo bylo - a bylo to přeloženo dobře?

V tomto případě nelze nijak paušalizovat. Některé překlady vydrží velmi dlouho - to je ostatně i příklad Mistra a Markétky -, jiné mají život jepičí. Čeština je jazyk "neusazený", stále se vyvíjí a podstatně proměňuje. I z tohoto důvodu by podle mého soudu základní kánon světové literatury měl být po každém zhruba čtvrtstoletí přeložen znovu. To za prvé.

A za druhé?

Uveďme třeba takovýhle příklad: dva současní významní čeští anglisté Jiří Josek a Martin Hilský paralelně překládají v podstatě celého Shakespeara. Samozřejmě tak vznikají různé třecí plochy, ale na druhé straně čtenář má unikátní možnost konfrontovat dvojí přístup ke stejné látce jednoho z největších klasiků. Je dobře, že v tomto případě platí jedno zlaté pravidlo českého - a nejen českého - překladu: totiž že světový literární odkaz je pro každou další překladatelskou generaci samozřejmou výzvou. Kdyby na ni generace českých překladatelů rezignovaly, jen stěží by mohlo vyjít tak půvabné a inspirativní čtení, jako je Havran v šestnácti českých překladech.

Tento týden v Praze proběhne veletrh Svět knihy, k jehož programu každoročně patří i vyhlašování překladatelské Anticeny Skřipec, jejíž porotě předsedáte. Prozradíte titul díla, které "výrazně porušilo požadavky kladené na překlad z cizího jazyka do češtiny" za rok 2004?

Neprozradím. Jsem ale přesvědčen, že to pro řadu lidí bude velké překvapení.

Tak aspoň napovězte...

Bohužel podobně jako už několikrát i letos se Skřipec dotkne problému porušování autorských práv. Jde o nešvar, který se rozbujel zejména v poslední době. O co jde? Na pultech knihkupectví se objeví klasické dílo - loni jsme takto upozornili kupříkladu na romány Dostojevského, Turgeněva či Maupassanta -, jehož překlad se nápadně shoduje s převody již zemřelých či velmi starých překladatelů. Takový překlad je však podepsán zcela jiným jménem. A to z jediného důvodu - aby nakladatel nemusel vyplácet honorář. Takoví piráti pak spoléhají, že na nepřehledném knižním trhu vykrádání cizích překladů nikdo neodhalí. Je smutné, že podobný nakladatelský hyenismus si vyslouží i Skřipec za rok 2004.

Jak porota Skřipce funguje? Existuje u nás vůbec kritika překladu?

Členové poroty nemají možnost a de facto ani ctižádost pídit se jako detektivové po špatných překladech. Každý samozřejmě sleduje svoji jazykovou oblast, víceméně jsme však odkázáni na to, na co sami čtenáři upozorní Obec překladatelů, která Skřipec vyhlašuje. Tipy může posílat kdokoli, tedy i čtenáři Týdeníku Rozhlas. Ale k druhé části otázky: řekl bych, že kritikou překladu se dnes zabývají především sami překladatelé, Připomeňme, že kromě anticeny existují i ocenění pro překladová díla naopak mimořádně zdařilá - Cena Josefa Jungmanna či Cena Jiřího Levého pro mladé překladatele.

Jaká je česká překladatelská škola?

Myslím, že velmi dobrá a respektovaná. A není to nic neobvyklého. Češi jsou malý národ, který světovou literaturu velmi potřebuje. Česká překladatelská škola je tak prostě "odsouzena" k tomu být dobrá. Na druhou stranu je nutné říci, že to platí jen o překladatelských špičkách, které tvoří jen menší část lidí, kteří mají co do činění s překládáním. Uvědomte si, kolik titulů nakladatelé každý rok vrhnou na knižní trh. Je logické, že jen málo z toho se dostane na stůl renomovaným překladatelům. Velice často se pak stává, že především takzvané zábavné čtivo překládají lidé, kteří sice znají výchozí jazyk, ale jak čtenář s hrůzou zjišťuje, mnohdy neumějí jazyk český! Obávám se, že jazyková kultura dnes v řadě ohledů trpí a zejména v oblasti takzvané "konzumní" literatury bychom nalezli bezpočet doslova znásilněných originálů.

Příklad?

Nebude knižní, ale například v textu k CD-Romu s počítačovou hrou Herkules se dočtete toto: Herkules je jedním z neznámějších řeckých bohatýrů, který byl znám svojí fyzickou silou, kterou pomáhal lidem. Byl synem Zeuse a Alkmeny. Herkules byl nadlidsky silný, rychlý a hbitý a navíc velmi chytrý. Jeho přáteli byli lidé i bohatýři nebo bohové, kteří si cenili jeho vlastností. Herkules měl mnoho nepřátel, ke kterým patřila Héra, sestra a manželka Zeuse. A máte to! Co je však horší, troufám si tvrdit, že při snížené obecné vzdělanosti by mnozí z dnešních středoškoláků v tomto textu neviděli nic závadného a "Zeus-Dia" by pro ně byly dvě postavy.

Je nějaká kniha, kterou byste chtěl přeložit, ale zatím zůstává jen u tužeb a plánů?

Ještě před několika lety jsem si myslel, že jako překladatel budu čerpat vždy jen z moderní ruské literatury. Kromě bratří Strugackých jsem se v počátcích věnoval i ruským čtyřicátníkům, což byli mladí, mírně rozhněvaní muži v mezích velmi přísného zákona, jak by se Sergej Jesin či Anatolij Kurčatkin dali charakterizovat. V poslední době však zjišťuji, že se stále více obracím ke klasice. Jedním z překladatelských snů byl bezesporu již zmíněný Mistr a Markétka. Pokud bych měl říci, které dílo mě opravdu mocně přitahuje, pak je to zcela jistě Tolstého Vojna a mír, přestože v mládí jsem si na tohoto autora zrovna nepotrpěl. Pokud bych našel nakladatele, s chutí bych se do přetlumočení této epopeje pustil, a to do málo známé verze, která oproti klasické redakci neobsahuje sáhodlouhé francouzské dialogy či rozsáhlé filozofické úvahy.

Letošní ročník veletrhu Svět knihy je zaměřen na slovanskou literaturu. Jaké postavení tato literatura podle vás zaujímá v kontextu literatury světové?

Samozřejmě to nemůžeme nijak zobecňovat, ale je fakt - aniž bych se tituloval jako slavjanofil -, že "slovanství" je v čemsi výjimečné a že slovanské země, které jsou většinou na východ od nás, mají pel určité exotičnosti. A i ony pověstné slovanské duše k sobě mají v jistém smyslu blíže. Odliv zájmu o ruskou literaturu u nás byl v devadesátých letech naprosto přirozený. Ruština byla jazykem porobitelů. Slovanský svět se však ze sovětského područí dokázal vymanit a od jeho literatur právě nyní můžeme čekat něco nového a neotřelého.

Ruskem zabýváte nejen jako překladatel, ale i jako novinář. Jaké je současné Rusko? Známe ho?

Určitě ne. Protože poznat Rusko není možné. A myslím, že ho neznají ani samotní Rusové. Ale vždy je užitečné a stojí za to poznávat ho.

Máme se Ruska bát?

To bych neřekl. Myslím však, že rozumná skepse je vždy na místě. Zejména za vlády prezidenta Vladimira Putina se opět vynořují autoritářské prvky, které byly typické nejen pro komunistickou epochu, ale i pro období carského impéria. Jsou to nebezpečná rezidua a bude velmi záležet na tom, jak dlouho bude trvat období putinismu. Domnívám se nicméně, že cosi jako restaurace socialismu v Rusku nehrozí.

Občas se mluví o tom, že by prezident Putin mohl zůstat v prezidentském křesle déle, než ruská ústava povoluje...

Právě jako protiústavní tuto možnost prezident Putin odmítá. Podle mě hrozí jiné nebezpečí, a to že se Putin po vypršení svého druhého mandátu stane premiérem a prezidentský post mu mezitím "pohlídá" někdo z věrných, aby se Putin do funkce prezidenta mohl po premiérské "pauze" opět vrátit. To jsou ale jen úvahy a vše může být úplně jinak. Mám stále na paměti slova svého moskevského přítele, publicisty Lva Aninského, který mi jednou řekl: "V Rusku je už do půl hodiny možné úplně vše."

Je pravděpodobné, že Rusko zasáhnou demokratizační změny, podobné těm v Gruzii či na Ukrajině?

Rusko by s nimi mělo počítat. Někteří politologové věří, že demokratizační vlny se postupně převalí přes všechny postsovětské republiky, vyjma Pobaltí. Situace je ale složitější: kupříkladu běloruský režim je ve své dnešní podobě prakticky neotřesitelný. Ruští demokraté si od revolučního kvasu ve východní Evropě slibují především konec autoritářských tendencí, které rozvoj ruské demokracie silně brzdí. Že Kreml nebere fenomén "barevných" revolucí na lehkou váhu, dokládá i nedávno zřízené zvláštní oddělení, které má podle všeho zabránit dalším sametovým revolucím v postsovětských republikách.

Z České televize, v níž jste působil od roku 1996, jste letos v dubnu přešel do Českého rozhlasu a stal se redaktorem "Šestky". Jaké je vaše srovnání televize a rádia?

Televizní práce je ze všech druhů novinařiny, které jsem za posledních patnáct let vyzkoušel, určitě neobtížnější. Televizní reportér musí spolupracovat v týmu lidí, často pracuje ve stísněných podmínkách, ve stresu. Rozhlas má ve srovnání s televizí jednu velkou výhodu, kterou vystihuje krédo rozhlasové režisérky Hany Kofránkové: "Rádio k člověku mluví z ucha rovnou do duše". Kdežto televizní obraz člověka v mnohém manipuluje. Můj vztah k Českému rozhlasu 6 se datuje ještě obdobím totality, kdy pro mě vysílání jeho předchůdkyně, české redakce Rádia Svobodná Evropa, bylo významným zdrojem informací.

Vím, že sbíráte ruské anekdoty. Máte nějakou aktuální?

Aktuální nemám ale připomněl bych jednu typickou, a proto mou oblíbenou:
Jeden mafián kouká přes plot do zahrádky druhého mafiána. Ten zrovna kropí z konve trávník. Petrolejem. Koukající soused mu říká: "Hele, brácho, proč ten trávník kropíš petrolejem? Dyť ti chcípne." - "To je možný," povídá ten druhý. "Zato kalaše mi nezreznou!"

RENÉ KOČÍK

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ