číslo 42

vyšlo 10. 10. 2005

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Tři zlaté rybky z moře knih

Jezdívám do Kutné Hory, pro mne města Ortenova. Vždycky, když se schyluje k datům, která od jeho narození ke smrti mají tak blízko - 30. srpen a 1. září (a mezi nimi pouhých dvaadvacet let!). Cítím, že právě odtud bych si mohl na další měsíce odvézt čerstvé doušky duchovní vláhy pro přednes Ortenovy poezie, jíž ze životnosti ani sugesce ničeho, myslím, neubylo. Jezdívám do Kutné Hory vykonat i každoroční osobní rituál: projít se alejí barokních soch pod někdejší jezuitskou kolejí, zázračně zachovalou více než tři staletí v takřka nezměněné podobě, a navštívit nedaleký antikvariát. Moje generace vděčí těmto krámkům za mnohé - v padesátých letech se v nich odbývaly plavby k pomyslným ostrovům svobody, když se čas od času podařilo v jejich regálech najít tištěná svědectví autorů, nad nimiž se v komunisty vykastrované literatuře zavřela stavidla publicity.

Ani letos mě antikvariát nezklamal: tři úlovky z moře knih odvážel jsem si jako živý doklad, že jeho kutnohorská doména má stále co vyplavovat. A protože se tato vzácná kořist dotýká i našeho seriálu, neváhám se svěřit.

Zastavil jsem se u příležitosti 90. výročí vypuknutí první války světové nad neuvěřitelným a snad dosud nepřekonaným nákladem legionářské poezie Rudolfa Medka, tištěné "za pochodu" československých vojsk po sibiřské magistrále. Znal jsem ovšem Medkovy básně z výborů - jak ale vypadaly v onom památečním polním vydání, neměl jsem tušení. Modrý útlý sešitek Lví srdce objevil jsem v kutnohorském antikvariátním hájemství možná jen šťastnou náhodou - byl zapadlý za řadou titulů a ležel v šeru na polici jako by čekal, až ho někdo z této nepřípadné polohy vysvobodí. Stalo se! Knížka má rozměr náprsní kapsy legionářského stejnokroje, je vytištěna na dnes již takřka žlutém novinovém papíru stejnou sazbou, jakou byli vojáci zvyklí čítat po řadu let slavné anabáze v Československem denníku, tiskařskou čerň prý doplňovali cestou v dobytých městech z místních oficín kolem legendární trati. Místo a datum a vydání - Irkutsk 1919 - svědčí i o těchto zdánlivých maličkostech. Přes padesát tisíc (!) exemplářů knihy bylo expedováno z legionářského vagónu. Pojízdná tiskárna stačila kromě několika periodik vydávat v té době už první část spisů TGM, ale třeba také slovenskou mluvnici Rukoväť spisovnej reči slovenskej. Vyšla v Čitě - Charbinu roku 1920 jako devátý svazek Knižnice slovenských hlasov. Našel jsem jeden exemplář této pro Slováky jistě vzácné publikace nedaleko Medkovy sbírky v regále jazykovědných knih i s podpisem někdejšího majitele, dost možná kutnohorského legionáře.

I druhý úlovek souvisí s naším seriálem: první vydání Zahrady Popelčiny, dvou básnických cyklů komponovaných Josefem Horou v prvním roce nacistické okupace a vydané roku 1940. Statečné verše! "Je zem, kde k vězni oknem kane zvěst - Ty jsi to okno, ty jsi cesta z tísní" - čteme v jímavé skladbě Popelka přebírá hrách - "tam bolesti jsou ostruhou většího milování, souzvuk a soulad, svaté ticho v ní ať smývá prach a rány bojovníků." Básník nemohl tušit, že do konce jeho dnů zbývá sotva pětiletí, osudová přítomnost smrti byla ovšem ve válečné době krutou samozřejmostí, Horova poezie ji hojivě nořila do pramenů drahé otčiny. Mezi vůbec nejkrásnější verše Horovy patří sedmý díl této básně. Ne bez dojetí jej opisuji:

Ovečky jdou,
za tlapkou tlapka,
značkují kroky tichou krajinou,
a most, jímž jdou, jak rozhoupaná kapka
se zachvívá.

Popelko, Popelko má,
kytičko bdělá, vodo bedlivá,
budeme spolu přebírat hrách doma?

Za vrchem zvoní zvonky nádražní,
lid pachtí se tam s ranci do úmoru.
Oh, kde jen, kde se klene duha žní,
nanebevzetí pracujících chórů?

Kde staneme,
kde rozepneme střechu?
Kde ruce mé
postaví stůl a lampu pro útěchu?

Popelko,
popelko má -
jen nevelko,
a budeme zas doma

V Zahradě Popelčině vzdal Josef Hora v úvodním hymnickém Rekviem hold člověku, jehož život byl ukončen ve stejném roce s T. G. Masarykem. Koneckonců F. X. Šalda byl nejenom českými básníky považován za autoritu stejně nespornou jako prezident. Osvoboditel. Rozmítavé Horovy verše o údělu těch, kdož cítí tíhu slov jako nekonečnou splátku dluhu mateřštině, měly ve své době i aktuální přesah: byl to právě poklad jazyka, ohrožený ze všech stran okupantským drancováním, jehož strážci se měli stát čeští básníci: "dějiny ducha básník píše, když v stínu mocných císařů a zamyšlených písařů před sebou hrne zrno tiše, abychom byli tím, co jsme, svobodné duše v těle živém."

Třetí klenot jsem v kutnohorském antikvariátu vykutal z přihrádky básnických antologií - Lyrické konfrontace, výbor překladů O. F. Bablera ze světové poezie 20. století, připomíná osobnost neprávem pozapomínanou. Vyšla před dvaceti lety v Odeonu; náklad tenkrát poměrně nevysoký, 1500 kusů. Českého překladatelského polyglota však živého už nezastihla. Má-li někdo na svém kontě kolem čtyř tisíc (!) textů přetlumočených z více než desítky jazyků, lze před ním než smeknout v úctě a obdivu. Jak tohle všecko stihl Otto František Babler (1901-1984) daleko od Prahy, a přece stále v dotyku se světovými kulturními zdroji, to je další zázrak plodného života neúnavného Dělníka knihy. Tímto titulem ho obdařili v pamětním tisku Pocta dělníku knihy čeští bibliofilové a několik básníků v čele s Jaroslavem Seifertem. Babler tiskl svá díla většinu svého života v malých nákladech a někdy i ve vlastních edičních řadách. Vrcholným překladovým počinem bylo přetlumočení Dantovy Božské komedie. Dnes už víme, že mu byl cenným pomocníkem také básník Jan Zahradníček v době těsně před svým zatčením, to ještě v odeonské antologii z roku 1986, kdy Zahradníčkovo jméno bylo stále zamlčováno i v reprezentativních slovnících, nemohlo být veřejně dotvrzeno.

Úvodní básnický text antologie je od slovinského poety Ivana Minattiho a nese název Hledání slova. Pořadatel výboru, nedávno zesnulý brněnský básník a překladatel Josef Suchý, ho zařadil do čela nikoli náhodou: "Kde jsi / čisté jako voda již pijí srny / dobré jak chléb v matčiných rukou / jako pláč dítěte jako první upřímný žal / kde jsi / slovo pravé / slovo pravdivé / pravdivější než život ./ kde jsi / vzpřímený stožáre / s bílými šumícími plachtami." Chtělo by se na toto tázání zvolat: tady v této knize! Jako korunní důkaz, že i v setrvalé nepřízni času a daleko od toho, čemu říkáme centra dění, prolamovaly se zdi a stavěly mosty - svět vstupoval k nám prostřednictvím nenápadného muže ze Samotíšek u Svatého Kopečku nad Olomoucí. Byl to on, kdo si troufal kormidlovat po vzdálených citově sdílených literárních mořích a snášet k nám jejich poklady. A stejně tak nabízel naše: přes dvě stovky překladů českých básnických textů v němčině, počínaje Máchovým Májem, stačil uveřejnit v necelém desetiletí 1969-1977 v curyšském deníku Die Tat. Tak lapidárně zní německy pojem "čin", a jako by symbolizoval celé velké Bablerovo dílo. Máme-li jeho životní úděl zařadit do profesionálních souvislosti, pak jsou mu nejblíže ti, jimž říkáme objevitelé. Je lhostejno, zda konají své průzkumy na hvězdárnách nebo v laboratořích či knihovnách a jsou-li výsledky jejich bádání nové hvězdokupy, vědecké definice nebo "pouhé" verše.

Rudolf Medek, Josef Hora, O. F. Babler - tři jména vydolovaná náhodou výběru z knižních slojí, neomylně však spojená dílem větvitě vyrůstajícím z kmene košatého národního kulturního odkazu. V době, kdy se v mediálních anketách plytce vřazují mezi duchovní elitu národa osoby sporných etických parametrů, jsou o to víc hodna připomenutí.

MIREK KOVÁŘÍK