číslo 42

vyšlo 10. 10. 2005

Jak to slyší

Jaroslav Someš,
publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Uměli jsme to líp

Prakticky po celých padesát let, ať už byla u moci totalita importovaná z Berlína nebo z Moskvy, fungovala ta schopnost naprosto spolehlivě. Ovládali ji všichni lidé dobré vůle, jak tvůrci, spisovatelé, divadelníci, filmaři atp., tak ti, jimž byla jejich tvorba určena, tedy čtenáři, diváci a posluchači. Šlo o způsob, jak proklouznout sítem zákazů a cenzury, a přitom hovořit o aktuálních problémech. Na pomoc bylo možno vzít jinotaj, příměr, podobenství. Mezi autory a kulturní veřejností jako by existovala tichá domluva, že je zapotřebí číst mezi řádky a hledat za prvním plánem skryté podtexty. Za půlstoletí jsme v této svérázné kryptografii nabyli tak úctyhodného cviku, že jsme dokázali najít palčivé narážky snad i v pohádce o Červené Karkulce. Z hlediska obecných zásad teorie umění je možné proti takové politizaci literatury, divadla, filmu leccos namítnout, ale jestliže je společnost - hamletovsky řečeno - "vymknuta z kloubů" a panuje v ní nenormální stav, musí i umění plnit nenormální funkci a bojovat, jak může a dovede.

Chválabohu, že doby, kdy se každý tvůrce, pokud se chtěl opravdu upřímně vyjádřit, musel uchýlit ke hře na schovávanou, jsou - věřme, že navěky - za horami. Už víc než patnáct let lze u nás na stránkách knih, na scéně, na filmovém plátně, televizní obrazovce či před rozhlasovým mikrofonem otevřeně říkat, co srdce ráčí. Jinotaje, příměry a podobenství bylo tedy možno odložit jako nepotřebné rekvizity. Ale jako by se při tom úklidu podařilo dnešním autorům odložit i schopnost vyjadřovat se obrazně a obrazivě a jako by dnešní konzumenti ztráceli schopnost vnímat vše, co překračuje triviální popis. Ano, dnes už naštěstí lze o všem hovořit otevřeně, ale otevřenost ještě neznamená jednoduchou přímočarost.

O tom všem bylo možno přemýšlet při poslechu nové rozhlasové hry Jana Vedrala nazvané Jackson, která měla premiéru 10. září v rámci sobotního odpoledního cyklu Rozhlasové jeviště. Už podtitul Hra o nelehkém osudu zpěváka lehké múzy byl ironizující. Vedralův hrdina se z pouhého skladníka vypracoval na hvězdu domácí pop-music a těšil se pak přízni jak davu, tak mocipánů, a to za všech peripetií doby. Dokázal podle potřeby vhodně přizpůsobovat nejen repertoár a občanské postoje, ale dokonce i jméno a tvář. A právě v pořadí už bůhvíkolikátá plastická operace jeho obličeje tvoří rámec několika retrospektiv ze zpěvákova života, s nimiž se prolínají dialogy dvou anonymních partajníků, tahajících za všech okolností za nitky lidských osudů. Samotný nápad odrazit zvraty a kotrmelce našich nedávných dějin na kariéře populárního zpěváka je znamenitý a forma pamfletistické nadsázky, o niž se Vedral snažil, by pro to mohla být přesná. Výsledek však přesto budil určité rozpaky.

Celek působil jako nesourodá koláž. Vlastní příběh byl sice veden v nadsázce, čímž asi nejpřesněji odpovídal pamfletistickému záměru, byl však jen letmo načrtnut, takže si nejsem jist, zda se nepamětníci mohli v jeho chronologii vždy dobře zorientovat. Naopak v rozhovorech obou stranických bossů, z nichž jeden hovořil česky a druhý slovensky, to už dost často "zašustilo papírem" - postavy považovaly za nutné proklamovat i to, co by bylo možno odehrát v rámci dramatické situace. Literárností však nejvíc trpěly rámcové dialogy primáře a sestry, dlouhé politicko-etické diskuse se tu vedly i nad oddychujícím operovaným pacientem, což působilo nechtěně komicky. Zkušený Tomáš Töpfer si s neživotností vět ještě nějak poradit dokázal, Nataša Gáčová však zůstala jen u snahy o pečlivou výslovnost. Ve hře obecně kontrastovalo s papírovostí mnoha replik povážlivé nadužívání vulgárních výrazů.

Hlavním problémem hry je však právě přímočarost jejího zaměření. Po pár minutách lehce odhadneme, jak se budou osudy Vedralova nehrdinského hrdiny (v hereckém i pěveckém podání Jiřího Lábuse) odvíjet - budovatelské soutěže tvořivosti mládeže, beatlemánie, Pražské jaro, normalizační konjunktura, čtení Anticharty, zpěv na tribuně v listopadu '89, dnešní spojení s někdejšími komunistickými "mafiány". Přesně tak děj také běží. Postrádá jakýkoli překvapivý dramatický zvrat. Nic vás v něm nezaskočí (snad jen výstřel na primáře, naprosto neorganický nápad, který měl dramaturg Hynek Pekárek autorovi spíše rozmluvit). Posluchači není poskytnut žádný prostor k domýšlení, vše je řečeno. A tak lze po zbytek času leda tipovat, na koho ta která situace útočí (jedna z postav dokonce nese pozměněné příjmení známé televizní hlasatelky) a které dobově známé písničky se ještě ve hře ozvou.

Jan Vedral ve své mannovské parafrázi, v Urmefistovi, kdysi dokázal přesně, aktuálně a zároveň metaforicky nastavit zrcadlo každému umělci, kterého totalita nutí rozhodovat se mezi ctí a kariérou. V Jacksonovi byla - byť žánrově odlišnou formou - šance k přesahu podobného morálního problému do současna. Zůstala poněkud nevyužita. Právě po autorovi Urmefista máme právo požadovat víc.