číslo 42

vyšlo 10. 10. 2005

Dívejte se

Duchovní omezenost hubí lidskou duši

Pátek 21. října, Nova, 20.40

Pohřeb prostopášného otce, jenž svou rodinu dávno opustil, aby si užíval s bezpočtem milenek, otevírá český film Duše jako kaviár. Posmutnělá, bizarní komedie vypráví - místy žertovně, místy zvážněle - o obtížném nacházení obyčejného lidského štěstí. Při smutečním obřadu se setkali lidé, kteří se navzájem neznali, a ani se nesnažili s někým se sblížit.

Milan Cieslar, scenárista a režisér v jedné osobě (navíc si film i stříhal!), souběžně sleduje hned čtveřici ústředních postav, jejichž osudy se jen málokdy protínají, ale vesměs marné hledání životní pohody, které je všechny poznamenává, vytváří všudepřítomnou spojnici. Cieslarovu vypravěčství, inscenační jistotě i skladebné úhlednosti, lze ledasco vytýkat, režisér se zakousl do většího sousta, než na jaké stačil, takže spěje k banalizaci tématu. Rozkolísané je splétání jednotlivých syžetových rovin, některé motivy podléhají schválnostem a lacinostem. Například vnášení odlehčujících okamžiků někdy hraničí s bezradností - viz třeba po schodech se koulející nákup. Řekl bych, že zbytečně sebejistému tvůrci scházela znalá dramaturgická korekce.

Co je však třeba ocenit, jsou ženské postavy, které vykazují mimořádnou plasticitu jak ve svém literárním nárysu (připomeňme dobře volené rozmluvy), tak v hereckém ztvárnění, umocňujícím a současně zlidšťujícím veškeré pošetilosti jako důsledek stále zoufalejšího hledání nějakého východiska ze stávající mizérie. Ženské hrdinky, náznakově vybavené též sociálním zakotvením, úspěšně zvládají i expresivní, výbušnou polohu, aniž by jim to ubralo na věrohodnosti.

Postavu matky, jíž se skvěle zhostila Vilma Cibulková, charakterizuje sklon k hysterii a naříkavé, stěžující si sobectví, žárlivě se pne ke každému novému vztahu, neschopna ponaučit se z nezdaru těch minulých. Dcera Jana (Tatiana Vilhelmová) jí v jedné z hádek vmete do tváře, že se kvapně vdala jen proto, aby unikla z její blízkosti. Zraňující hádky, pohlcované malichernostmi, výtečně obnažují omezený duchovní obzor zúčastněných, neschopných prohlédnout ubohost svého žití.

Je zajímavé, že mužští protagonisté vykazují daleko více neživotných klišé. Vybočuje jedině Vladimír (Jan Budař víceméně opakuje svůj typ osvědčený již Nudou v Brně), vnášející i žánrově odlišné ladění, mísící naivisticky udivený pohled s trapasovitým smolařstvím. Tady Cieslar zcela opouští psychologizující linii, dosud tak pečlivě budovanou. Zápletky s ruskou prostitutkou, jíž Vladimír nezištně poskytne přístřeší, ale která jej okrade, s obavami z AIDS, s výukou gestikulaci neslyšících jsou směšné i dojemné zároveň, jenže jakoby z úplně jiného filmu. Ale vadí to?

JAN JAROŠ